Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > [ Stalo se ... ] > Konečně to dokonale vyšlo
Vytvořeno: 06.05.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Martin Drož
Konečně to dokonale vyšlo
Pro letošní mistrovství světa v muškaření byla vybrána velmi vzdálená a velmi zajímavá země Nový Zéland. Pro nás všechny mistrovství začalo dlouho před samotným odjezdem, protože bylo třeba zjistit co nejvíce informací o rybolovu v těchto zeměpisných šířkách. Šampionát se uskutečnil ve dnech 22. – 30. března ve městě Rotorua na Severním ostrově, odkud se vyjíždělo na více či méně vzdálené závodní tratě. Jako závodní úseky byla vybrána jezera Rotoaira a Otamangakau na nichž se lovilo z driftujících lodí a tři řeky: Whanganui river,Waihou stream a Waimakariri river.
Datum našeho odletu bylo stanoveno na 13. března. Na letišti v Aucklandu na nás už čekal externí pracovník společnosti True travel Petr Škarka, který tu pro tým odvedl velký kus práce, protože týden před naším příjezdem objel všechny tréninkové a závodní úseky, našel nám přístupové cesty a zanesl je do GPS navigace a ušetřil nám tak mnoho drahocenného času a zbytečně najetých kilometrů při pátrání po těchto cestách. Po vyzvednutí aut z půjčovny jsme zamířili přímo do našeho přípravného sídla ve městečku Tokaanu.
Náš první trénink jsme naplánovali, na řeku Tongariro, nejvodnatější přítok překrásného jezera Taupo, největšího jezera Nového Zélandu, ve kterém žijí prakticky jen pstruzi.
Tak jako vždy jsme zkoušeli různé metody lovu v různých partiích řek, ale dříve či později jsme všichni skončili u klasické nymfy, která byla spolehlivě nejúčinnější. Chytali jsme většinou duháky a občas nějakého potočáka.Velikost ryb se pohybovala od těch nejmenších až po pstruhy přes 60 cm, i když v řece byly jistě i ryby větší. V řekách na Novém Zélandu se totiž pstruzi přirozeně rozmnožují a jsou zde proto zastoupeny všechny velikostní kategorie.
V dalších dnech naší přípravy jsme postupně navštívili všechny tréninkové vody, kde jsme opět chytali především na nymfy, které fungovaly prakticky na všech tekoucích vodách.
Jednalo se hlavně o zajícovou nymfu ve velikosti 12 nebo 14 s černou kuličkou, která ve zdejších křišťálově čistých vodách byla mnohem účinnější než u nás nejvíce používaná zlatá.
Další velice účinná muška byla „klasika“ Red Tag se stříbrnou kuličkou. Občas se dala ryba chytit i na bažantí nymfu s oranžovou kuličkou, která rybám připomíná jikry vytřených pstruhů a i když se zrovna pstruzi netřeli, instinktivně po oranžových kuličkách šli. Při lovu na tréninkových jezerech jsme používali hlavně různé napodobeniny vážek v olivové barvě, přičemž jedna z variant měla také oranžovou kuličku. S těmito napodobeninami jsme prochytávali místa s výskytem vodních trav, ve kterých se ryby poměrně hojně vyskytovaly.
Po přesunu do města Rotorua a zahájení mistrovství následovaly dva dny oficiálních tréninků, kdy jsme se účastnili jen části jezerní a spíše se věnovali dovazování účinných mušek. První závodní den jsem podle losu měl odchytat obě jezera. Dopolední kolo jsem měl být na menším z obou jezer Otamangakau a odpoledne na velkém jezeře Rotoaira.
Do ranního závodu jsem nastoupil do jedné lodi s domácím závodníkem Aaronem Westem, což mě potěšilo, protože mi bylo jasné, že domácí závodník jezero jistě zná. Před závodem jsme se domluvili, že se budeme snažit lovit spíše v hlubší části jezera, což potvrdilo zprávy od našich přátel, že ryby se tu momentálně pohybují v hloubce okolo 5 metrů.
Nechápal jsem tedy, proč kolega protahuje očky svého prutu plovoucí šňůru a v klidu jsem si navázal své vyzkoušené vážky a použil jsem potápivou šňůru č. 4. Hned během prvních krátkých driftů směrem na jeden z ostrovů jsme se dočkali několika záběrů a tak jsem pochopil, proč použil můj soupeř plovoucí šňůru. Aaron chytal na tři mušky, přičemž horní muška plnila funkci signalizátoru záběru, pod nímž byla v prostředku olivová nymfa s černou kuličkou a na konci Blood Worm také s černou tungstenovou kuličkou. Ta dostala návazec do požadované hloubky a Aaron pak mohl lovit i v těsném okolí podvodních trav.
Na naše tahané vážky se také dalo lovit, ale šlo především o malé ryby, zatímco Aaron chytal jen samé velké duháky. Celkový výsledek z tohoto kola sice hovořil v můj prospěch 5 : 4, ale měl jsem jen jednu velkou rybu a tak mě Aaron udělal i se svými čtyřmi kousky.
Mé umístění z tohoto kola bylo 5, což nebylo až tak nejhorší, zatímco první místo zde obsadil Lucjan Burda z Polska se 6 úlovky.
Na jezeře Rotoaira mi v lodi dělal společnost závodník Itálie jménem Luca Papandrea. Po společné domluvě jsme najeli ke vzdálenému ostrovu a opět se snažili prochytávat hloubky do 6 metrů. Jak se však brzy ukázalo, všechny pokusy o ulovení ryby byly naprosto marné, i když v dalších dnech se i v těchto místech nějaké ryby nachytaly.
Zkoušeli jsme tedy další místa, kde se podle nejrůznějších zpráv ryby měly vyskytovat a až asi po polovině závodu při nájezdu do jedné z velkých zátok mezi ohromné trsy vodních trav, dosahujících z asi 5 metrové hloubky až těsně k hladině, se dostavil první záběr.
Bohužel však tím šťastnějším byl Luca se svým černým strýmrem.Moje chvíle přišla až asi 20 minut před koncem tohoto kola, kdy se mi povedlo na velkého červeného Glass Buzzera přemluvit jednoho z místních duháků. Bilance naší lodi byla tedy vyrovnaná 1:1 a tato jedna ryba mi stačila jen na jedenácté místo. První zde byl Donald Thom z Kanady s 5 úlovky.
Naše skupina byla pro obě jezera spíše skupinou pokusnou, protože během dalších dní přibývaly zkušenosti a na jezerech se chytalo stále více ryb. Velikost těchto jezer totiž prakticky vylučovala možnost popíchání nějakého většího množství ryb. Na jezeře Rotoaira bylo nejlepší chytat s poměrně krátkým návazcem ze silného vlasce, z důvodu možného ulovení skutečně velkých ryb a se třemi zatíženými muškami. Chtělo to házet na krátkou vzdálenost do prostoru mezi trsy trav a zvedat mušky podél trav směrem k hladině. Po prvním dni mistrovství naše družstvo obsadilo první místo (39) před domácím Kiwi týmem (39) a třetí Itálií (59).
Druhý den jsem měl jen jeden závod a to na nejvzdálenější vodě a největší ze tří soutěžních řek, překrásné Whanganui river. Tato řeka je asi 30 m široká a střídají se tu všechny charaktery vody. Jak jsem se brzy dozvěděl, bylo moje číslo 15 přesunuto na náhradní úsek, protože zde celý předešlý den hrabal v říčním břehu bagr.
Pro tyto závody si pro nás organizátoři, společně s vedením muškařské federace, připravili několik velmi zajímavých pravidel a těžko pochopitelných omezení, mezi něž patřilo mimo jiné i to, že jsme nesměli mít na břehu připraven další prut. To však svým způsobem zjednodušilo výběr možných metod, protože stavět při závodě další prut by byla ztráta času a tak volba padla jednoznačně na nymfovací sestavu.
Závod jsem začal poctivým prohazováním všech míst, protože se zde vyskytovaly i menší ryby, které se zdržovaly v mělčích partiích řeky, zatímco velké ryby bylo možné očekávat prakticky kdekoli jinde. Jak se však brzy ukázalo, závodníci chytající na tomto místě přede mnou, prochytali spodní část tohoto úseku velmi pečlivě a tak se mi povedlo tu ulovit pár ryb jen velmi blízko u břehu, v místech těsně pod větvemi.
Postupně jsem se dostal proti toku, až do horní části dlouhého oleje kam se rozléval hluboký proud. Na hraně tohoto proudu jsem mezi kameny začal chytat ryby a byly chvilky, že jsem měl záběry i několik náhozů po sobě. V těchto místech jsem chytal jak malé tak i velké duháky, přičemž největší z nich měřil 54 cm. Moje celkové skóre v tomto závodě bylo 24 kousků, což mi stačilo na druhé místo v sektoru za francouzským závodníkem Ericem Lelouvierem, který zde chytl 28 ryb. Odpoledne měla naše skupina volno a tak jsem si opět dovázal nějaké mušky na zbývající závody, připravil prut a návazec a čekal, s čím přijedou kluci ze svých sektorů. Po druhém závodním dnu náš tým klesl na druhé místo (91) za domácí (85), ale byl před velmi dobře chytajícím tým Anglie (116).
Poslední závodní den na mě čekaly obě malé říčky. První byla Waihou a na tento úsek se mnou jel i Jirka Klíma, protože tu byla šance, že mi na klikatícím se toku pomůže najít nějaké sbírající ryby. Začal jsem s prochytáváním úseku od spodku v hlubších tůních, kde jsem si sliboval větší počet ryb. Zde jsem však dostal pouze pár malých pstruhů pod 20 cm a tak jsem poslechl trenéra a posunul se o kus výš proti proudu do mělčích tahů. Zde jsem prakticky ihned začal lovit mírové ryby. Těchto několik desítek metrů jsem prošel i vícekrát dokola a pokaždé jsem přidal další úlovky. Na těchto malých říčkách se nám totiž osvědčilo opakovaně prochytávat místa, kde jsme při brodění zvířili usazeniny, což ryby často rozhýbalo. Celkem se mi tu podařilo ulovit 24 ryb, které mi přinesly první místo v sektoru. Jako družstvo jsme se po tomto závodě vrátili na první místo (109) před Nový Zéland (123) a Francii (139).
Poslední závod tohoto mistrovství na mě čekala Waimakariri.Tato říčka byla podobného charakteru jako Waihou. Ještě před závodem mi rozhodčí řekl, že můj úsek je velmi krátký, což mi na klidu vůbec nepřidalo, stejně jako informace o tom, že se tu ráno chytly jen dvě ryby. Zdálo se mi, že se bude opakovat Švédsko 2005, kde jsem měl před posledním kolem na medaili a špatný los mě o ní připravil. Když jsem ale na první nához chytil pstruha, byla nervozita rázem pryč. Ryb jsem totiž ve vodě pár viděl a tak jsem v klidu mohl, pokračoval v postupu proti vodě a v pečlivém prochytávání svého úseku. Ryby braly poctivě a opět zajícové nymfy s černým tungstenem, red-tagy a když jsem šel tento svůj krátký úsek potřetí chytil jsem ještě něco i na bažantí ocas s oranžovou kuličkou. Celkové skóre na Waimakariri bylo opět 24 kousků a byla to znovu jednička v sektoru. Jistou kuriozitou bylo i to, že jsem zde ulovil víc ryb, než všichni čtyři závodníci přede mnou dohromady.
Podařilo se mi tedy přechytat všechny důležité soupeře a nezbývalo, než čekat s čím přijedou kluci ze vzdálenějších sektorů. Po zjištění, že nikdo z nás neměl ani v tomto posledním kole nulu bylo jasné, že by to mělo vyjít. U jednotlivců se ale nebylo možno dopočítat, protože v posledních průběžných výsledcích nebyl u některých závodníků ještě hodnocen půlden, kdy nechytali, za což obdrželi plný počet trestných bodů, který se nakonec ale smazal podle posledního pátého výsledku. Nezbývalo mi tedy než čekat na oficiální výsledky. Asi v jedenáct večer jsme se přeci jen dočkali. České družstvo bylo první a já byl ve výsledcích až úplně nahoře. Měl jsem svou druhou medaili z mistrovství světa a tentokrát to byla po portugalském bronzu ta nejcennější – zlatá!