Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Stříbrný muškařský sen ze Skandinávie
Vytvořeno: 30.08.2009, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Martin Drož
Stříbrný muškařský sen ze Skandinávie
Jednou za čas se s kamarádem Mírou Paurem vydáme na dalekou cestu na sever. Cílem naší výpravy pak bývá ulovení krále řek lososa. Každý, kdo se někdy o ulovení této nádherné ryby pokoušel ví, že chytit ho není vůbec snadné. Nejdůležitější je být ve správný čas na správném místě a mít moře štěstí. Vzhledem k tomu, že jsme již párkrát na severu byli, stanovili jsme si letos termín odjezdu na konec června. Dalšími členy naší letošní výpravy byli Víťa Pavlacký a Petr Netolický, muškaři a blázni právě takoví, jací jsou pro podobnou cestu třeba. Samozřejmě, že není možné celou dobu chytat jen lososy, protože je to po pár dnech bez záběru docela otrava. Měli jsme tedy v úmyslu navštívit ještě nějaké další řeky a jezera a zkusit si chytit nějaké lipany, pstruhy, okouny a zubatice.
Naše první zastávka na této dlouhé cestě byla jako již tradičně ve Švédsku na řece Kalix, ústící do Baltského moře. Na řece je několik metrů vysoký vodopád, kde se táhnoucí lososi přibrzdí a je zde o něco větší šance je chytit. U tohoto vodopádu je postaven i rybí přechod s počítadlem, kde je každý den zaznamenán přesný počet ryb, které přechodem propluly. Přítomnost lososů bývá patrná i při samotném pohledu z mostu. Velice často totiž tyto ryby vyskakují nad hladinu a už to je úžasný zážitek. Při nákupu povolenek nám ještě v místním obchůdku ukázali fotku z rybího přechodu, na které byl losos něco málo pod 150 cm.
Chytání s muškařským prutem na Kalixu pod Jockfallem je velmi obtížné pro minimální broditelnost, ale je dobré jako průprava na házení s dvouručním prutem. Bohužel se nám zde nepovedlo přimět byť jedinou rybu k záběru. Vyzkoušeli jsme tedy alespoň kvalitu moravského vína od Víti a pak nás chytání bavilo i bez ryb.
Další den jsme pokračovali znovu na sever. Po cestě jsem kontaktoval kamaráda z Finska Kristiana Mattilu, kterého jsem poznal na MS ve Finsku, kde nám dělal průvodce. Již na jaře jsme se shodli na tom, že na lososy letos vyrážíme do stejných míst a ve stejnou dobu. Kristanova odpověď byla potěšující. Se svými přáteli ulovili 6 lososů do 3kg.Věnovali se i lipanům a největší ryby měřily okolo 45 cm.
Po dalších několika stech kilometrech jsme konečně u řeky Anarjoku, která společně s Karasjokou tvoří řeku Tanu, tedy cíl našich cest. První večer jsme právě na řece Karasjoce zastavili na našem tradičním místě a šli vyzkoušet lipany. Karasjoka je v těchto místech tažná řeka a lipany zde chytáme jen ze břehu, zpravidla na mokro. Stejně jako před lety se nám zde podařilo chytit několik lipanů i přes 40 cm.Víťovi se zde povedl velký mistrovský kousek, když právě při chytání lipanů píchnul krásného lososa stříbrňáka.
Rázem byl důvod otevřít láhev Portského, které jsme měli právě pro tuto příležitost připravenou. Večer jsem dostal zprávu od Kristiana, že spadl a zlomil si ruku a musel tedy jet domů. Z našeho setkání tedy sešlo, ale poradil mi, že bychom mohli zkusit štěstí asi 50 km nad obcí Utsjoki. Další den jsme si tedy koupili u benzinky v Karasjoku povolenky a absolvovali nezbytnou desinfekci všeho rybářského vybavení. To se zde provádí jako prevence proti lososímu parazitu Gyrodactilus salaris.
Povolenky jsme si nechali napsat od 19 hodin na spodní úsek řeky Tany, kam patří právě onen úsek, na kterou nás poslal Kristian. Popisovat podrobněji rybolov je asi zbytečné, protože je třeba jen házet, házet, házet a házet. Asi tak po deseti hodinách házení se v místě mého nahození objevila ryba. Udělala krásného delfína a okamžitě se pověsila. Žádné zatažení (Jája slowly!), zatažení a zásek. Vše se to stalo strašně rychle, ale ryba visela. Kde se ještě před chvílí nedalo brodit se najednou docela dobře dalo i běhat. Jen jsem tak po očku sledoval kudy a kam ryba jede a kudy musím za ní. Samozřejmě, že se vydala po proudu a já měl co dělat, abych udržel šňůru ve vzduchu tak, aby se mi nezachytla za nějaký balvan.
Asi 150m níže po proudu lovil nad velkou rozlitinou Víťa a já byl za chvíli s rybou až u něj, aniž bych uviděl svůj úlovek. Až v rozlitině se mi povedlo ho dostat ke břehu a k hladině. Když jsme s Víťou konečně lososa uviděli, začali jsme se bláznivě smát. Ještě chvilku to ale trvalo, než jsme ho dostali ven z vody. Jak jsme se tak na břehu radovali, přijel z druhé strany řeky místní rybář, od kterého jsme se dozvěděli, že je to jedna z největších letošních ryb. Odebral si také pár šupin, aby zjistil její věk. Jelikož jsme s sebou neměli váhu, slíbil mi, že podle délky těla zjistí i její přibližnou hmotnost. Losos měřil 126 cm a jak jsem se později dozvěděl, bylo jeho stáří 9 let a hmotnost byla odhadnuta asi na 21 kg.
Když jsme se vrátili do našeho tábora bylo kolem páté hodiny ráno a my jsme se opět dali do ochutnávání našich dobrot z Moravy a Plzně. Rozhodně bylo co slavit! Jelikož jsme těmito dvěma lososy měli již cíl naší cesty v podstatě splněný, mohli jsme pokračovat v poznávání krás dálného severu. Vydali jsme se tedy po proudu Tany až k břehům Barentsova moře. Samozřejmě že jsme měli v plánu zde zastavit a zkusit si zachytat na moři. Po úmorném lososím chytání je to totiž příjemná změna, protože s vláčákem to nebyla taková dřina. I když se nám nepovedlo ze břehu dostat žádné obry, tak to byla pohoda, tresek a polaků jsme chytli docela dost.
U moře jsme zůstali pár dní, i když jsme pak už ani nechytali a jen si to tu tak trochu užívali. Poštěstilo se nám uvidět delfíny, mořského orla, tuleně, mořské vydry a běluhy. Po několikadenním odpočinku jsme se mohli vydat na další lososí řeku Langfjordelvu. K této řece nevede žádná cesta a je tedy třeba k ní dojít pěšky přes les asi 6 km. Řeka je jen asi 10 až 15 metrů široká, s velkým převýšením a ledovou, křišťálovou vodou. Bohužel se nám zde povedlo chytit jen lososí strdlice a viděli jsme tu vytáhnout jen jednu dospělou rybu. Je docela možné, že jich zde ještě moc nebylo. Zima tu byla letos totiž velmi dlouhá a tak se asi lososí tah trochu opozdil. Trefit tu ten správný čas, tak by to byl asi velký zážitek.
Po návratu od řeky jsme opět pár dní zůstali u moře a poté započal pomalý sestup směrem na jih. Na cestě jsme měli ještě zastávku na Karasjoce v místech, kde Míra chytil svého prvního lososa. Přivítalo nás ale ohromné množství komárů a muchniček, asi největší jaké jsme na naší výpravě zažili. Petrovi se povedl nádherný úlovek ještě dřív, než vůbec vlezl do vody. Našel zde totiž nádherný losí paroh.
Lososí chytání jsme kombinovali s lovem lipanů a hlavně Víťa si zachytal velice pěkně. Míra se věnoval hlavně lososům, protože jich viděl pár vyskočit. Až když jsme šli spát vzal si teprve prut na lipany, které si taky báječně zachytal. Když už chtěl končit, pověsil se mu na jeho trojkový prut losos. Docela dlouho ho udržel, ale čtrnáctka na konci jeho návazce mluvila v jeho neprospěch. Losos byl tedy v tomto souboji vítězem, ale i tak měl Míra radost. Další den jsme pokračovali v cestě na jih. V našich plánech bylo zastavit se někde ve středním Švédsku a potrápit nějakou tu zubatou. Jak jsem se již několikrát přesvědčil, žije v řekách a jezerech Skandinávie poměrně hodně štik.
Při naší minulé výpravě jsme již něco na štiky vyzkoušeli, takže bylo od čeho se odpíchnout. I když by asi stačil jakýkoliv větší strýmr (čím větší tím lepší), důležitá byla velká muddlerová hlava, díky které strýmr dobře plaval a sledovat štiky při útocích na tyto zvláštní nástrahy byla velká legrace. Nechytli jsme sice žádné obry, největší okolo 80 cm, ale dostat několik takových ryb „na sucho“ se u nás nepoštěstí. I takové chytání se ale časem omrzí a tak nastal čas posunout se dál.
Tentokrát jsme měli v plánu najít nějaké jezero s potočáky. Nechali jsme si poradit od místních rybářů a jeli na jezero, kde je sice pstruhů málo, ale jsou prý slušných velikostí. U jezera nás přivítalo nádherné slunečné počasí, takže na rybačku nic moc. Jelikož jsme k vodě přijeli poměrně brzo, nijak jsme nechvátali a jen tak se povalovali na molu u jezera a užívali si té nádhery okolo. Když už jsme se konečně vydali na vodu, chytli jsme zde jen menší lipany. Mírovi se ale mezi nimi podařilo dostat krásného potočáka asi 45 cm, který nám měl dokázat, že tu skutečně nějací pstruzi jsou. Na jezeře se taky občas ukázalo kolo od větší ryby, ale na sucho to nebylo moc efektivní. Na chrostíka tu chytil pstruha jen Víťa a jeho úlovek měřil skoro 50 cm.
Napadlo mě tedy začít tahat většího strýmra u dna v největší hloubce. Zvolil jsem černého zonkera s větší oranžovou kuličkou. Jak se brzy ukázalo, nápad to nebyl špatný a skončilo to potočákem 58 cm. Další záběr se však již nedostavil a tak jsem svůj boat půjčil Mírovi, kterému ten jeho vypověděl službu. I jemu se poštěstilo dostat krásného potočáka přes 50 cm. Svou rybu chytil na kuklu chrostíka také u dna. Pak vyrazil na vodu Petr a i on si svou rybu chytil a ještě větší mu utekla.
Také krásné pstruhy se nám tedy podařilo na naší expedici chytit a tak jsme další naše úsili směřovali k ulovení nějakého velkého jezerního lipana. Opět jsme si tedy nechali něco doporučit místními rybáři a to naše nové jezero dokonce neslo název Jezero velkých lipanů. Myslím, že v těchto končinách se názvy nedávají jen tak pro nic za nic a proto jsem tomuto jezeru docela věřil. Protože Míra už svůj boat neměl, vypůjčili jsme si zde loďku. Na vodě však foukal silný vítr a tak to z lodě nebylo nic snadného. Nejlépe si tento večer zachytal Víťa, který měl jen boat a motal se nedaleko od břehu kde měl několik ryb okolo 45 cm. My jsme na druhé straně jezera chytli jen několik menších lipanů. Druhý den se k větru přidal ještě déšť, takže se nám na vodu moc nechtělo, ale byl to náš poslední den chytání a tak jsme do toho šli. Sice nám to chvíli trvalo, než jsme nějaké ryby našli, ale podařilo se.
Na okraji velké, mělké zátoky byla hrana, která spadala do větší hloubky a zde se nám povedlo ulovit několik krásných ryb přes 40 cm a Petr tu chytl i lipana, který měl dobrých 50cm, ale určitě tu ale budou i větší. Ryby jsme nachytali na sparklery a některé i na černé bobiny. Jelikož jsme už ale byli úplně promočení a končila nám platnost povolenky, tak jsme se ještě rádi vrátili do přístavu. Tím také skočil poslední rybářský den našeho zájezdu. Dále už nás čekala jen dlouhá cesta domů a loučení s překrásnou Švédskou přírodou. Tak snad zase brzy na viděnou...