Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Úžasné muškařské chvíle na jižní polokouli - 1. část
Vytvořeno: 06.05.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Martin Musil
Úžasné muškařské chvíle na jižní polokouli - 1. část
S obrovským očekáváním začalo pro nás letošní 28. MS v muškaření. Přenádhernou zemí, která uspořádala na výbornou toto mistrovství, byl Nový Zéland, konkrétně městečko Rotorua na Severním ostrově, kam se výkvět závodních muškařů vrátil po dlouhých šestnácti letech. Nominaci na toto mistrovství si v loňském roce zajistil velmi zkušený tým ve složení Antonín Pešek, Martin Drož, Pavel Macháň, Tomáš Adam a Tomáš Starýchfojtů. Kapitánem a trenérem družstva byl ing. Jirka Klíma, jenž týmu oznámil ještě před soutěží, že to je jeho poslední MS. O českou výpravu jsem se staral já jakožto vedoucí družstva.
Veškerý pobyt, pronájem automobilů a další důležité věci nám pomohli zajistit manželé Vlaďka a Martin Slívovi, jenž zde provozují zavedenou CK True Travel, specializovanou na různé poznávací zájezdy a pobyty na NZ. Mnoho mravenčí a přípravné práce pro celý tým odvedl také jejich externí rybářský průvodce Petr Škarka, který svými asi 1,5 letými znalostmi lokálních podmínek určitě výrazně pomohl k hladkému průběhu celé naší přípravy a i k výbornému výsledku v celé soutěži.
Velký dík si také zaslouží sponzoři českého týmu pro toto MS, kterými byli jako již tradičně bratři Hanákové, kteří zajistili také materiální sponzoring i od firem Airflo a Rudi Heger. V letošním roce týmu velmi pomohla také firma Hobby-G, která zajistila ve spolupráci s Martinem Drožem muškařské vybavení od firmy Snowbee.
Celá výprava byla finančně zajištěna z prostředků pro sportovní činnost Rady ČRS, což je samozřejmě to nejpodstatnější a bez níž by se taková účast českého reprezentačního týmu v žádném případě neobešla. Velký dík všem. Netradičně jsem toto poděkování uvedl již na úvod, ale mám dojem, že to na první místo určitě patří!
Po našem příletu 15. března, po dvou 11 hodinových letech z Prahy do Soulu a ze Soulu do Aucklandu, nás na letišti čekal Petr Škarka, s nímž jsme po vyřízení potřebných formalit odjeli pronajatými vozy do místa našeho ubytování v Tokaanu na jižním cípu jezera Taupo. Odtud jsme pak pro další šestidenní přípravu měli velmi dobrou výchozí pozici pro trénink a pozorování všech závodních i tréninkových řek a jezer. Naše první seznámení s novozélandskými pstruhy nás čekalo hned další den v nedaleko tekoucí řece Tongariro, která je největší řekou vlévající se právě do jezera Taupo v městečku Turangi. Tongariro sice nebyla závodní řekou, ale vzhledem k možnosti zakoupení povolenek na všechny potřebné vody pod správu revírů Fish and Game až v pracovní den, jsme využili možnost zakoupit si povolenky na oblast Taupo již v místě našeho ubytování o víkendu. Tongariro je jednou z rybářsky a turisticky nejznámějších řek severního ostrova.
Náš první trénink na této řece nás o tom přesvědčil vybudovanými rybářskými chodníky, informačními tabulemi, přístupy k vodě a vlastně vším okolo této velmi dobře přístupné řeky. Přímo v Turangi bylo v řece vidět i několik muškařů s průvodci, kteří se snažili o ulovení velkých pstruhů, kterých zde bylo při našich prvních pohledech do řeky nespočet. Je nutné říci, že možná 80 - 90% pstruhů v této řece byli duháci. Obdobím, ve kterém jsme na NZ lovili, byl začátek podzimu a ryb všech velikostí i těch trofejních bylo v řece velmi mnoho. Brzy nás však z tohoto názoru vyvedli informace místních znalých rybářů, kteří co se týká počtu ryb a hlavně jejich velikostí žijí v úplně jiných číslech než byly naše představy…
Dle jejich vysvětlení v tomto období bylo v řekách jen velmi malé množství těch vyhledávaných velkých a silných ryb, které pomalu začínaly vytahovat z Taupa do Tongarira na tření a v řece se tudíž nachází pouze rezidentní jedinci nebo ryby z loňského tahu, jejichž kondice není zdaleka taková jako u těch jezerních silných ryb! Každopádně i tak naše první pohledy do této řeky nám připadaly jako sen…
Čísla, kterými nás pak v průběhu celého našeho pobytu častovali místní rybáři, nám však připadala stále jako neskutečná. Tím však nechci v žádném případě říci, že by jim nebylo možné věřit, spíše naopak. Divocí pstruzi okolo 2 - 3kil u nich nepředstavují ryby, které by stály za řeč. Pstruh, ať už je to duhák nebo potočák, tu stojí za pozornost až od 8 liber, což je něco okolo 3,5 - 4 kg a výjimkou nejsou ani úlovky ryb přes 10 liber!
Ale zpět k našemu prvnímu tréninku. Rozdělili jsme se na 2 skupiny. S jednou (Martin, Pavel a Tonda) jel na horní část toku Petr Škarka. Já, Tomášové a Jirka Klíma jsme zůstali ve spodní části právě v městečku Turangi přibližně 2 - 3km na vyústěním delty Tongarira do jezera Taupo. Popíšu zde nyní pouze to, co jsem zažil s Tomem Adamů. Jsou to naše osobní zážitky a opravdu se mohou jen stěží srovnávat i s těmi nejbujnějšími muškařskými sny…
Rozhodli jsme se zahájit náš lov na velmi známém a oblíbeném „poolu“ Major Jones Bridge. Ihned u parkoviště začal lov s nymfami proti vodě Jirka Klíma, kde jsme v křišťálově čisté vodě, v hlubokém rychlém tahu viděli projíždět několik pstruhů ve velikostech okolo 55 - 60cm. Vzhledem k velikosti ryb, jsme se rozhodli použít pruty 9 - 10 stop na 5 - 6 šňůru. Jirka hned před námi zkoušel házet na pstruhy se 3 nymfami bez použití francouzského návazce a zdálo se nám, že při dopadu šňůry na hladinu se ryby jakoby poplašily a asi 10 minut, co jsme ho pozorovali, se mu nepodařilo žádnou z těch ryb přimět k záběru. On si však po chvíli přeci jen dobře poradil.
Šli jsme tedy zkusit štěstí o několik desítek metrů po proudu pod most. Zastavili jsme se na mostku pro pěší a chvilku jsme pozorovali dva muškaře lovící asi uprostřed dlouhé hluboké tůně Major Jones Bridge Pool. Chytali proti proudu poměrně daleko odhozenými těžkými nymfami s použitím jakéhosi velkého plovoucího signalizátoru ve formě žlutozelené nebo oranžové „chemlonové“ bambule. Každou chvíli zasekávali, avšak neviděli jsme je ulovit prakticky nic. Zdálo se nám, že takovýto kontakt s muškami na dálku není příliš ideální. Těžké nymfy mohly každou chvíli váznout o dno a i rychlé záběry ryb byly velmi těžko kontrolovatelné.
Nastoupili jsme s Tomem Adamů do rychlého a nepříliš hlubokého vtoku do tohoto poolu asi 60 m nad oba rybáře. Upozorněni na velkou plachost těchto divokých pstruhů jsme si sestavovali pruty v dostatečné vzdálenosti od řeky. Domluvili jsme se, že začneme tím naším nejosvědčenějším způsobem a to použitím 7 - 8m dlouhého francouzského návazce, který byl pouze malinko pozměněn pro chytání velkých ryb a i signalizátor záběrů byl postaven tak, aby vyhovoval mezinárodním pravidlům. Celý ujímaný návazec končil sílou asi 0,25 mm a jako signalizátor byl na jeho konec navázán 15 – 20 cm dlouhý kousek žlutého nebo oranžového monofilu o stejné síle, kterou končil zmíněný „Francouz“. Než jsem si připravil svůj prut, Tom už se plazil po kolenou do začátku rychlého a nehlubokého proudu.
Domluvili jsme se, že vyzkoušíme nymfy s černými, stříbrnými a měděnými tungstenové kuličkami v různých velikostech a modifikacích. Nejvíc referencí jsme měli o tom, že místní pstruzi příliš nepreferují zlaté hlavy. První Tomův hod na délku prutu „ pro vyčištění nohou “ a hned záběr a otočení velkého duháka na mělčince asi 40 cm hluboké. Další dva hody a už visel první duhák, který začal v rychlém proudu skákat. Zdolání asi 50 cm velkého duháka na G3 fluorcarbon Airflo o síle 0,18 mm bylo otázkou několika minut. Překrásná stavba těla, štíhlé, pevné a svalnaté ryby, s překrásnými ploutvemi nás ohromila svojí stříbrnou barvou, jen těžko spatřitelnou u našich vysazovaných ryb. Opravdu nádhera!
Mysleli jsme si, že boj s velkou rybou toto místo asi dostatečně rozplašil. Jaké bylo ale naše překvapení, když po několika málo hodech Tom napíchl a zdolal další takovou rybu v podobných rozměrech. Já jsem ještě nestačil ani nahodit a Tom měl během 10 minut uloveny dvě ryby, zatímco já mu dělal v ten moment fotodokumentaci. Oba pstruzi vzali horní mušku v provedení jednoduchý „bažantí ocásek“ s měděnou tungstenovou hlavičkou o velikosti 2,3 mm na háčku Hanak competition 14. Rybáři pod námi trochu zpozorněli…
Pak jsem se i já dostal konečně k tomu, abych nahodil do řeky Tonagariro. Návazec o stejné síle ze stejného vlasce, kterým nás před šampionátem vybavili právě bratři Hanákové. Dolů jsem dal dvanáctkovou nymfu s tělíčkem z proslaveného dubbingu Hends „45“ a s 3,5 mm stříbrnou wolframovou hlavou. Doprostřed bažantí ocas na háčku č. 14 s 3,0 mm tgn bronzovou hlavičkou a nahoru také bažantí ocas, ale tungstenovou hlavu jsem použil v oranžové barvě o velikosti 2,5 mm.
Zakleknul jsem asi 20 metrů pod Toma, kde se proud již trochu zpomaloval a i hloubka byla v tom místě větší (okolo 1m) a dál ode mne k protějšímu břehu pak byla taková hloubka, že i v té křišťálové vodě nebylo vidět až na dno a tyrkysová barva nechala pouze tušit, co tam může stát za ryby. Po třech planých hodech jsem pod špičkou ucítil razantní záběr a už jsem zdolával svého prvního novozélandského duháka.
Opravdu neuvěřitelná síla těchto divokých ryb, na kterou nás Petr předtím upozorňoval, mne přesto v daný moment překvapila, protože jsem před tím nikdy nic podobného nezažil. Ne, že bych nikdy nechytil pstruhy podobných rozměrů, ale ať to bylo kdekoli, u nás nebo i v zahraničí, rozhodně se vitalita všech vysazených evropských duháků s těmito novozélandskými nedá vůbec srovnat.
Pstruha se mi podařilo po nějaké době také zdolat, byl o něco větší než předchozí Tomovy ryby a do 60 cm mu chyběl opravdu jen kousíček. Několik fotografií, puštění a další hody. Takhle jsme asi na 40 m proudné části Major Jones Bridge Poolu zdolali s Tomem každý asi 5 - 7 ryb během hodiny a o několik dalších v průběhu zdolávání přišli, ať už utržením mušky nebo spadnutím ryb z bezprotihrotových háčků. Oba rybáři pod námi se posledních 20 minut věnovali pouze pozorování našeho lovu…
Začali jsme s Tomem zkoušet různé varianty. Jít po proudu, prochytat několik metrů a pak se vracet zpět proti proudu, jestli se ještě něco chytne. Bez problémů jsme každý po sobě nějakou tu rybu napíchli. Nejmenší ryby byly něco okolo 45 cm, i když Tom chytil v opravdu mělkých proudech i nějaké „duháčky“ okolo 30 - 35cm. Nakonec jsme si vyzkoušeli, co je pravdy na té obrovské plachosti místních ryb. Musím říci, že v této řece to až tak hrozné nebylo. A když jsme se postavili a neklečeli jsme, tak se k rybám při lovu proti proudu dalo dojít v pohodě až na dohod (tzn. 5 – 6 m) a bez problému je přimět k záběru.
Asi nejlépe to vystihl Tonda, když jsme večer o těchto věcech diskutovali. Tyhle velké ryby okolo 60 cm jsou si totiž v řece tak jisté svojí nadřazeností, že nemají žádného přirozeného nepřítele, kromě člověka a vzhledem k tomu, že jich je zde tolik, tak ani mnoho z nich na háčku mockrát nebylo. Což může být asi pravda. Je to však naše teorie a pouhá domněnka. V každém případě se tento první tréninkový den nesl v podstatě stále ve stejném duchu. Z každého takového podobného místa jsme s Tomem dostali několik překrásných ryb a v podstatě jsme vůbec nebyli nuceni nějakým způsobem měnit styly a mušky.
Pravda je, že jsem se v jedné hodině pokusil přezbrojit na lov na streamera, přehodil jsem naviják se „čtyřkou“ potápivkou, na 0,23 mm fluorkarbon nasadil svoje osvědčené zonkery v černé a přírodní barvě z ondatry a neměl jsem ani záběr. Pravda také je, že to bylo v místě, kde jsme předtím s Tomem několik ryb chytli na nymfu, ale stejně to bylo divné… Asi to, jak říká Pavel Macháň, neumím. On ulovil nahoře ten první tréninkový den největší počet ryb právě na „své“ streamery. No jo, když on je ale „Fishing Machine“…
Co se týká nymf, tak vše fungovalo naprosto spolehlivě a měnit mušky jsme museli pouze v těch případech, kdy se některé ryby s námi na návazci 0,18 mm vůbec nebavily a tak jsme ve finále skončili až na síle 0,21m. Krásný byl případ asi šedesátky černého mlíčáka duháka kterého Tomáš napíchl v hlubokém vracáku za velkým balvanem a který mu ten kámen během vteřiny objel, omotal celý návazec okolo šutru, vyskočil a „upálil“ mu to ve francouzském dílu i se signalizátorem. Tom koukal jak „péro“ a než stačil sestavit nový návazec, tak musel třikrát svojí činnost přerušit, aby mohl fotograficky zdokumentovat moje tři duháky mezi 55 – 65 cm. Bylo to prostě famózní, úžasné, neuvěřitelné! Když jsme se s Tomem vraceli k autu, jen jsme mlčky a nevěřícně kroutili hlavami a štípali se navzájem, zda náhodou ještě nespíme…