[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Africký deník IV – Muškařská liga Western Cape Jižní Afriky na řece Holsloot
Vytvořeno: 01.04.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
V Jižní Africe existuje kromě klasických pohárových závodů a národního šampionátu ještě tzv. liga jednotlivců. Tato soutěž se dá přirovnat k našemu krajskému přeboru, ale chytá se dosti zvláštním způsobem. V oblasti Western Cape soutěží dvacet pět až třicet závodníků. Všichni jsou na začátku sezóny rozlosováni do pěti skupin. Závody se nechytají hromadně, tak jak je zvykem u nás, ale soutěží systémem každý s každým po dvojicích. Závodníci ve skupině se dohodnou na termínu jejich závodu a zamluví si místo na řece, kde chtějí závodit.
Samotný závod trvá čtyři hodiny, a protože jsou tu řeky dost zarostlé, oba soutěžící postupují řekou společně. Při samotném lovu se střídají po patnácti minutách. Ryby se vůbec neměří – každá ulovená ryba se hodnotí jedním bodem. Vyhrává závodník s vyšším počtem bodů. Výsledek závodů nahlásí do kanceláře muškařského klubu Western Cape. Na konci sezóny se vítězové skupin kvalifikují do družstva pro národní šampionát, který se chytá stejným systémem jako mistrovství světa. Nejlepší závodníci z tohoto šampionátu potom jedou na následné mistrovství světa nebo mistrovství Britského společenství národů.
Blížila se sobota 9. března, kdy se měl konat závod ligy mezi Korrie Broosem a Albie Nelem. Od začátku týdne probíhaly u Korrieho veliké přípravy a dle telefonátů s jeho protivníkem Albiem to bylo na druhé straně stejné, možná i více hektické. Pro tento den si pro závod zamluvili „beat 2“ na řece Holsloot. Tato řeka je od Kapského Města vzdálená přibližně 150 km, a tak jsme vyrazili brzy ráno kolem páté, neboť jejich závod začínal od osmi hodin. Já jsem měl ve stejný čas domluvený sraz u řeky s Edwardem Herbstem, který pro nás zamluvil „beat 3“.
Když jsme dorazili na místo, oba závodníci se začali připravovat a Albie se začal strojit do svých chráničů, původně určených pro motokros. Jakmile bylo vše připraveno, popřáli jsme jim hodně štěstí a rozešli se na svoje úseky. Po pár desítkách metrů prodírání se buší jsme dorazili s Edem k řece. Začal jsem lovit se suchým chrostíkem podobným těm, kteří létali okolo nás. V tiché tůni jsem uviděl asi deset metrů přede mnou sbírajícího pstruha, kterého se mi podařilo zaseknout na druhý hod. Při zdolávání se přibližně pětatřiceticentimetrový pstruh duhový „afričan“ rozhodl proskočit větve nad vodou a tím můj tenký návazec přetrhl.
Postoupili jsme do mírnějšího proudu, kde začal pro změnu lovit Ed se svým speciálním rozencem a prutem Sage „000“. Asi na třetí hod zasekává a tak dělám první snímeček krásného Edova duháka. Nadešel můj čas a na pěkném místě pod břehem zasekávám opět pstruha, který mi dva metry od ruky padá z mojí mušky. „No nic, škoda, fotečka nebude,“ říkám si a prohazuji mušku kolem trávy a mám dalšího, jenže mi opět padá a tentokrát už po dvou metrech. Kde jsem udělal chybu? Při záseku jsem nespěchal a myslím, že to ani nebylo pozdě. Ale stalo se – snad přijde další.
Teď je zase čas pro Eda, a tak mu přenechávám místo v předu. Loví asi deset minut, ale bez záběru. Začínám lovit a hned na druhý hod mám pstruha, který mi jako předtím zase padá! „Tupče! Teď to byla tvoje hrubka jako blázen.“ Padla ještě jiná slova, ale ty tady zveřejňovat nemohu. Ed mě střídá vpředu, ale asi stometrový kus řeky, který jsme právě pochytali, ukončuje hradba keřů, pod které se řeka schovává. Musíme se tedy prodírat buší k dalšímu místu, kde se dá alespoň zvednout prut. Po chvíli nacházíme krátké místečko otevřené řeky. Ed tu chytí druhého pstruha. A zase si musíme klestit cestu k lovnému místu.
Tentokrát se ale Ed přepočítal a prodíráme se buší k mému i jeho překvapení přes hodinu a půl. Když jsme ani po takové době nenašli žádné místo, kde by řeka netekla celým svým tokem pod keři, zavelel Ed k návratu s tím, že popojedeme kousek dál. Omlouval se mi, že tu nebyl snad pět let a řeka od té doby díky slabým zimním dešťům hodně zarostla.
Zaparkovali jsme vedle Korrieho auta a Ed k mému překvapení řekl, že je hodně unavený a pojede domů. Ke konci závodu Korrieho s Albiem zbývala ještě hodina, a tak jsem měl ještě dost času pro svůj lov. Sešel jsem od parkoviště asi dvě stě metrů k řece. V krásných proudech, kde by u nás v Čechách muselo stát deset ryb, zkouším nymfovat, ale bez úspěchu. Měním taktiku opět na suchou mušku a do konce úseku chytám dva sice menší, ale krásné duháky.
To už je ale čas k návratu. Než dojdeme k autům, dozvím se výsledek závodu. Korrie porazil Albieho sedm ku šesti a celý září nadšením. Ani Albie není zklamán, protože šest ryb na této řece je opravdu dost. Korrie líčí, že většinu ryb nachytal na moje mušky a doma ho musím naučit, jak se vážou. Chvilku ještě debatujeme s Albem, pak balíme všechny věci a odjíždíme k domovu. Byl to krásný den, i když mě trošku mrzelo, že místo lovu jsme se většinu času s Edem prodírali buší. Tak snad příště…