Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Africký deník III. – Krásný den s duháky na Elans Pad River
Vytvořeno: 03.03.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
Africký deník III. – Krásný den s duháky na Elans Pad River
Když jsem přiletěl do Kapského Města, byl jsem hodně zvědavý, jak tu vypadají pstruhové řeky, a těšil jsem se na den, kdy už vyrazíme, a já si ulovím svého prvního afrického pstruha. To jsem ještě netušil, že to zas nebude tak jednoduché.
Když se konečně přiblížil ten správný víkend, zamluvil nám Korrie úsek číslo „jedna“ na řece Elans Pad na sobotní rybolov. Tady totiž nejde si jen tak vyrazit k řece, jak jsme na to zvyklí u nás v Čechách. Je tu totiž poměrně dost muškařů na malý počet pstruhových řek. V místním muškařském klubu v Kapském Městě je zapsáno skoro sedm set členů a tento klub má k dispozici pouze čtyři menší řeky asi jako Malše ve Skoronicích. Pokud chcete jít na pstruhy, musíte si místo na řece předem zamluvit. Pstruzi duhoví tam byli vysazeni naposledy před dvaceti lety a od té doby pocházejí ryby pouze z přírodního výtěru. Proto se loví jen způsobem „chyť a pusť“, takže ryby tu nejsou zrovna nejhloupější.
Nařídili jsme si budík na pátou hodinu ranní a po snídani jsme hned vyrazili. Řeka Elans Pad protéká nedaleko od města Paarl pohořím zvaném Limiet. Po dvou hodinách cesty po dálnici jsme přijeli k bráně národního parku a zaplatili poplatek devatenáct randů (necelých 200Kč) za vjezd. Projeli jsme tunelem pod horami a octli jsme se v nádherném říčním údolí. Po chvilce jízdy jsme zastavili na parkovišti asi sto metrů od našeho zamluveného úseku. Připravili jsme si pruty, namazali se nezbytným opalovacím krémem proti slunci a pak už honem k řece.
Voda byla čistá jako křišťál a poněkud zapadlá, protože leden a únor jsou tu nejteplejší a nejsušší měsíce v roce. Rozhodl jsem se, že zahájím se suchou muškou a pak uvidíme, co se bude dít. Korrie vlezl do vody a začal lovit. Volám na něho, že půjdu o kus výše, abychom si neplašili ryby. On mě zarazil s tím, že tady se chodí na ryby pohromadě a každý chytá jednu stranu řeky. Zdálo se mi to dosti zvláštní, když pořád mluví o tom, jak jsou tu pstruzi plaší. S rozpaky jsem ho poslechl a šel za ním do vody.
Chytali jsme asi pět minut a Korrie zasekl svého prvního pstruha, velkého kolem třiceti centimetrů, který mu po chvilce boje spadl. Prochytali jsme asi sto metrů řeky a viděli pouze jednoho pstruha, kterého jsme vyplašili. Pak jsme přišli do prudšího úseku řeky, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet nymfy. Obrátil jsem s nimi snad každý kámen v řece a zase ani kontakt s rybou. Vrátil jsem se tedy k suché mušce, ale ani s tou jsem nebyl úspěšný.
Korrie na tom byl úplně stejně jako já, jen s tím rozdílem, že já byl dosti zklamaný a on mi pořád říkal tu svoji oblíbenou větu „My tady ale normálně ryby chytáme“. Pořád dokola opakoval, že toto je nejhorší období pro rybolov na řekách v Jižní Africe a jindy není problém tu ulovit klidně třicet pstruhů na úseku. Koukal jsem na něho trošku podezřívavě, protože jsem zahlédl pouze tři ryby, jinak se zdála řeka docela mrtvá. Smutně končíme dnešní lov, snad bude příště lépe…
Hned další týden v sobotu musel Korrie zůstat ve své firmě, a tak mi domluvil rybolov s jeho kamarádem Gregem. Zamluvil pro mě opět úsek č. 1 a Greg šel lovit na „dvojku“. Začal jsem na stejném místě jako posledně Korrie. Navázal jsem šedočerného chrostíka, kterých jsem si všiml minulý týden, a hned v prvním proudu jsem ulovil svého prvního afrického pstruha duhového. Byla to nádherná ryba, dlouhá asi třicet pět centimetrů. Udělal jsem si fotku a pokračoval v lovu.
Pak jsem byl dlouho bez záběru a vyzkoušel snad úplně všechno ze suchých mušek i nymf a nic. Až jsem přišel k místu, kde jsem už z dálky viděl velice aktivní sběr. Vypadalo to, že tam sbírá několik pstruhů, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem jediného duháka, který sbíral po celé tůni nějaký líhnoucí se hmyz. Nabídl jsem mu svoji mušku, ale pstruh si jí ani nevšiml a klidně sbíral dále. Pozoroval jsem hladinu a po chvíli jsem si všiml letící skoro černé jepice. Našel jsem v krabičce něco podobného a najednou se pstruh zvedl a mušku sebral. Další nádherný divoký duhák byl na mém kontě, paráda!
Postupoval jsem proti vodě dále a prohazoval každý kout řeky. Sem tam jsem ulovil sbírající rybu a některou jsem dokonce donutil k záběru bez předchozí viditelné aktivity. Po skončení lovu jsem napočítal šest krásných pstruhů duhových, kteří měli všichni přes třicet centimetrů, a k tomu jsem měl ještě tři ztracené.
Na poměry u nás doma by to byl docela malý počet ulovených ryb a asi bych nebyl s tímhle číslem spokojen, ale tady mi to ke spokojenosti plně stačilo. U auta jsem se setkal s Gregem, který celý rozjařený říkal: „Chytil jsem jen jednoho pstruha, ale měl jsem krásný den v přírodě“. Nezbývalo mi nic jiného než mu dát za pravdu, protože tu bylo opravdu krásně…
