Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Africký deník II. – Černí okouni v Korrieho lomu
Vytvořeno: 03.03.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
Africký deník II. – Černí okouni v Korrieho lomu
Bylo krásné, slunečné sobotní dopoledne 16. února 2008. Kamarád Korrie odjel do Johanesburgu na oslavu sedmdesátých narozenin své matky a já si řekl, že půjdu prozkoumat s muškami nedaleký zatopený lom. Před časem mi totiž Korrie o tomto místě řekl, že se sem chodí občas po práci rozveselit – i když Korrie sám je ztělesněním mnoha druhů vtipů a legrácek dohromady. Jeho tajné místo jsem zatím opomíjel. Říkal jsem si, co může v tak velkém městě být za utajený lom?
Zabalil jsem si své náčiní a vyrazil z Korrieho domu pod Stolovou Horou pěšky směrem k lomu. Po patnácti minutách chůze do kopce jsem dorazil na místo, kde byl v příkrém svahu malý tunýlek, který původně sloužil k odvozu vytěženého kamene. Prošel jsem dvacet metrů v pološeru a přede mnou se otevřel asi dvě stě metrů velký prostor lomu. Uprostřed bylo malé jezírko, které tu naplňují spodní prameny. Prý jsou v něm kapři a černí okouni. Břehy byly strmé a s popadanými kmeny stromů od věčného větru, který se tu prohání. Na chvilku jsem si připadal tak trochu jako u nás doma v Čechách, protože ten malý tunel nekompromisně oddělil rušné velkoměsto od tohoto tichého místa.
Byl jsem vyzbrojen šestkovým prutem o devíti stopách a šňůru jsem se rozhodl použít pomalou intermediate. Neměl jsem totiž žádné zkušenost s lovem takové ryby, a tak jsem navázal malé streamry na naše české okouny v domnění, že se třeba chovají stejně. Začal jsem proto protahovat své mušky podél břehů a úspěch se brzo dostavil v podobě asi dvaceticentimetrového černého okouna. Záběr nebyl vůbec razantní, jen takové drbnutí do mušky.
Lovil jsem dále a během hodiny se mi podařilo chytit dalších pět černých okounů. Pak ale začal zesilovat vítr z vrcholu Stolové Hory až natolik, že jsem se raději odebral k domovu. Přes hranu Hory se valily dolů nad město šedé mraky. V takovém případě místní lidé vyprávějí o muži jménem Van Honk a ďáblu, se kterým ten muž podle pověsti soutěžil kdo déle vydrží kouřit dýmku. Pokaždé, když takto padají mraky, říkají místní: „Van Honk a ďábel kouří“.
V neděli ráno už bylo krásně zamračené rybářské počasí, a tak sem si řekl, že by to dnes mohlo být lepší než včera. Podle velikosti ryb v jezírku, jsem si vzal tentokrát jemnější čtyřkový prut s plovoucí šňůrou. Při cestě do lomu začalo mírně mrholit, a když jsem tam dorazil tak zrovna přestalo. Rozhlédl jsem se po jezírku a uviděl okouny, jak sbírají po celé ploše nějaký hmyz. Po krátké chvilce kolem mě prolétlo něco černého. Nevypadalo to jako pakomár, ale spíše jako mravenec. Mraveniště tu nikde nebylo a hmyz se evidentně líhl z vody.
Nasadil jsem suché mušky co nejvíce podobné tomuto černému hmyzu a pak nastal koncert. Černí okouni sbírali moje mušky výborně, takže jsem asi po hodině ulovil třicet černých okounů a dokonce jednoho pětatřicet centimetrů dlouhého kapra. Černí okouni, mezi nimiž byly i kusy stejně velké jako ten kapr, bojovali daleko více než on. Po hodině krásného suchého muškaření začalo opět pršet, ale tentokrát s větší razancí. Schoval jsem se proto do tunelu a po deseti minutách jsem mohl jít opět lovit. Ryby nebyly po přepršce moc aktivní, ale pak vše začalo na novo a já si ten den opravdu krásně zachytal…
