Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > Na skok v Rakousku
Vytvořeno: 02.12.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
Na skok v Rakousku
V posledních letech jezdím pravidelně do Salzburgu na tradiční myslivecký a rybářský veletrh a tak jsem vždy potěšen pohledem na krásnou řeku Salzach, která protéká přímo městem. Nejednou jsem si představoval, jaké by to asi bylo, kdybych si to tu mohl zkusit s muškařským prutem. Vápencové zbarvení tohoto velkého podhorského toku mne vždy silně lákalo a já si představoval zástupy stříbrných lipanů, jak se přímo perou o, pro ně neznámé, české nymfy. Bohužel vždy zůstalo jen u těch představ a už jsem si nemyslel, že by se mohlo jednat o něco víc než o rybářskou fantazii.
Až letos na podzim se situace změnila, to když jsem se blíže seznámil s panem Franzem Ortnerem, který udělal velký kus práce na německé verzi knihy o České nymfě. S Franzem jsme se sice znali už řadu let z různých výstav, kde pravidelně účinkuje jako excelentní vazač, ale až letos se tato známost změnila na přátelství. Bez jeho odborné pomoci by „Tschechische Nymphe“ jen stěží mohla spatřit světlo světa v tak krátké době. Tři týdny opravoval první verzi německého překladu rukopisu a pak za mnou přijel do Českých Budějovic a za pouhé dva dny ho na mém počítači přepsal tak perfektně, že už to chtělo jen finální jazykovou úpravu a bylo hotovo.
Asi se budete divit, proč se o tom vůbec zmiňuji, ale já mám své zkušenosti s anglicky mluvícími korektory a ty jsou diametrálně odlišné. Angličan vám slíbí cokoli a ještě s potěšením, ale nemyslí to vůbec vážně. Angličanem teď nemyslím jen obyvatele Britských ostrovů, ale toho, jehož mateřským jazykem je angličtina, ať pochází třeba z Nového Zélandu, Ameriky či Jižní Afriky. Většinou ani vůbec nezačne, a pokud se do oprav pustí, tak je skoro nikdy nedokončí, anebo to může trvat i rok, než opraví šedesátistránkový rukopis tak, aby se nejednalo jen o pouhý překlad původního českého textu, po kterém se odborníci „řežou smíchy“. Při překládání takového textu není totiž vůbec důležité, ale byl doslovný, ale aby byl napsán tak, jak by to řekl odborník ve svém rodném jazyce.
Při společné práci na německé verzi knihy se Franz zmínil i o tom, že první sobotu v listopadu bude u nich v Salzburgu nějaká akce, na kterou by mě rád pozval. Předběžně jsem mu tedy přislíbil svou účast a čekal jsem, co se z toho vyvine, protože taková pozvání bývají často jen formální, a většinou to i tím končí. Ne tak v případě milého Franze, který mi zanedlouho poslal pozvánku na Muškařský den na Horním Salzachu a mně nezbývalo než svůj slib splnit.
Sraz jsme měli 3. listopadu v půl osmé u Franze před domem v centru Salzburgu a pro mne to znamenalo vstávat už ve čtyři hodiny ráno, což si vyžádalo mé velké sebezapření. Nakonec jsem se přece jen nějak vymotal z domu a po třech hodinách polospánku za volantem jsem byl konečně u přítele v jeho ulici. Odtud jsme pokračovali asi dvacet minut proti vodě do Glasenbachu, který je vlastně jakýmsi předměstím Salzburgu. Místem srazu byl hostinec Rechenwirt, kde jsme si dali kávu a pak začalo kolování krabic s muškami na dnešní chytání. Byl jsem dost překvapen, když se většinou jednalo o suché mušky menších velikostí.
Čekalo se na devátou hodinu, kdy bylo oficiální zahájení akce, pořádané Rybářským spolkem Salzburg, který je členem Rakouského dělnického rybářského svazu. Mezitím se vystavovaly denní povolenky za lidovou cenu 9 € a já byl zvědav, co se z toho vyvine. Nebyl jsem zde jediným cizincem, protože dorazil i jeden starý známý z Mnichova s přítelkyní a byli zde i muškaři ze vzdálenějších koutů Rakouska. Po deváté hodině jsme se převlékli do rybářského a pak následovalo ještě nutné focení, při kterém se ukázalo, že je přítomno 18 účastníků.
Počasí bylo špatné, zataženo s občasnou slabou přeprškou. Voda v řece byla čistá a údajně velmi nízká, což mi ani moc nepřipadalo. Začalo se chytat hned pod hostincem a to tak, že oněch 18 lidí bylo rozloženo asi na sto padesáti metrech břehu, do vody nevlezl nikdo. Držel jsem se poblíž ústí potoka a čekal na svou příležitost až se toto místo uvolní. Samozřejmě jsem nasadil velkou nymfu s wolframovou hlavičkou a fialovým límcem. V Rakousku se bohužel většinou smí chytat jen na jednu mušku a to je také asi důvod, proč ostatní chytali ze břehu na sucho. Připadal jsem si tak trochu jako na soutěži v rybolovné technice, než při praktickém rybolovu, protože nasadit v takovýchto podmínkách suchou mušku by u nás nenapadlo nikoho. Občas někdo tahal strímra, ovšem na plovoucí šňůře, což za těchto podmínek také nemělo velký smysl.
Prochytal jsem ze břehu dobrá lipanová místa nad potokem, ale bez jediného záběru. Vzhledem k očekávaným velkým lipanům jsem měl na konci šestnáctku Kamoufil, což se později ukázalo jako špatná volba. Když se místo v ústí potoka uvolnilo, zabrodil jsem zde do vody a pustil svou nymfu ke dnu do hlubšího balvanitého výmolu. Pomalu jsem postupoval po vodě a čekal, co se bude dít. Asi po deseti minutách jsem se dostal na konec této tůňky a tam přišel záběr, po kterém se u dna zablýskl jistě půlmetrový duhák, který mi v tahu po dvou vteřinách urazil koncový návazec. Výpad ryby byl tak prudký, že to asi nemohlo dopadnout jinak. Pro pětkového Sage jsem měl v takové vodě zvolit osmnáctku návazec, já ale čekal lipany a ne takového duháka.
Zesílil jsem tedy konec a přešel k dalšímu pěknému místu, ale to už se přihnal Franz a hlásil, že se budeme přesouvat na lepší místo. Jeho dva další přátelé už prostě chtěli změnu, protože tu byli na sucho bez záběru, ostatně jako zbytek party. Byla to škoda, protože ten duhák tu určitě nebyl sám a já už se pomalu rozhodoval pro potápivou šňůru a nějakou divokou strímrovou mušku. Co se dalo dělat, nastoupil jsem tedy do auta a jel s Franzem několik kilometrů, abychom vyjeli asi 400 metrů pod hostincem, ale na opačném břehu. Tady můj přítel před léty bydlel a chodil si sem pravidelně pro velké lipany.
Místo pro ně to bylo přímo ideální, zlom a přechod do další pláně. S velkou důvěrou jsme nastoupili do vody a pochytali to tu kousek po kousku, ovšem bez jediného záběru. Pak Franz vyšel ještě asi 200 metrů proti vodě a u břehu chytl dva ani ne třiceticentimetrové lipánky na sucho na nádhernou černou para-jepici. Kromě něj nechytl nikdo nic. Přesunul jsem se tedy do těch míst a během deseti minut jsem vytáhl na nymfu čtyři větší lipany a jeden z nich mohl mít 38 cm.
Dlužno však poznamenat, že se tak stalo až poté, co jsem zeslabil koncový návazec na průměr 0,16 mm. Příliš silný vlasec mohl být také jedním z důvodů mého předchozího neúspěchu v naprosto ideálních místech. Spíš bych to ale typoval na vliv kormoránů, než na malou a čistou vodu, jak o tom mluvili ostatní pod vlivem Franze. Taková řeka se nedá rybáři vychytat ani při míře 30 cm a vždycky by tu muselo zůstat mnoho hloupých malých ryb, které by krátké nymfě nemohly odolat. Bylo po poledni a chystal se další přesun, tentokrát až na horní okraj revíru.
Po jedné jsme znovu zastavili u jiného hostince na břehu řeky a šlo se na oběd. Ten mohl trvat asi hodinu a během něj přišlo několik Franzových přátel, takže mi bylo brzy jasné proč se jelo právě sem. Pro rybolov to bylo naprosto nevhodné místo, protože hluboká řeka se tu valila ve skalnatém, hlubokém údolí, takže to vypadalo jako lov v umělém kanále pod elektrárnou. Hranici revíru tvořil levostranný potůček, což bylo jediné místo, kde by se dalo chytat, ovšem za předpokladu, že tu budete sám.
Když se to místo konečně uvolnilo a „suchaři“ se přesunuli o kousek níže, tak jsem to tu také zkusil s jednou těžkou nymfou a při pomalém stahování šňůry ve vracáku jsem dostal prudký záběr a má nymfa byla zase pryč. Co to bylo netuším, ale chtělo to jen trochu zesílit, ale já na to nepřišel včas. Všechny další pokusy o jakýkoliv úlovek už skončily nezdarem, pro potápivou šňůru jsem si už zajít nemohl, protože mé auto zůstalo v Glasenbachu. Když jsme končili asi sto metrů pod potůčkem, tak se sem přišoural stařík se štikovkou a konvičkou s rybičkami. Bylo to jeho oblíbené místo na velké štiky, které se tu občas objevují.
Po třetí hodině bylo společné posezení v hostinci Rechenwirt, kde mělo dojít k chlubení se. To se však nekonalo a každý o svých úspěších taktně mlčel. Zato někdo telefonoval, že někde níže po toku se dneska chytil šedesáticentimetrový duhák. Denní limit dvou povolených ryb tedy nevyužil nikdo. Dozvěděl jsem se také, že se tu loví i na třpytku a snad i na plavanou na červy. I když nevím, zda to bylo přímo v těchto místech nebo někde níže.
Začalo se stmívat a jednotliví členové naší party se loučili a odjížděli domů a Franz se mě zeptal, co mám na programu v neděli. Řekl jsem, že se asi zastavím na Traunu, protože je to dobré místo na velké lipany. Můj přítel se chvíli radil s kamarády a pak mi řekl, abych u něj přenocoval a zítra, že nás zvou na řeku Steyer.
Nemusel mě ani dlouho přemlouvat a domluvili jsme se na jedenáctou hodinu u řeky. Večer u Franze byl nádherný. Manželka byla na opeře a tak mi v klidu mohl ukázat všechny své poklady. Ukázalo se také, že je starší o dva dny než já, což mu dělalo radost. Je nyní už na penzi a užívá si naplno nejrůznější rybářské aktivity. Přes léto je to hlavně rybolov a přes zimu různé vazačské akce. Také jsme testovali víno z Franzovy soukromé vinotéky. Můj přítel se zprvu vymlouval, že to má zakázáno od lékaře, ale když jsme dopili sedmičku výborného bílého, tak přinesl ještě jednu. Znova jsme jí tedy retestovali a chutnala jako ta první. Když jsem šel spát, tak si ještě sedl ke svěráčku, aby pro nás uvázal na příští den tutovku a protože jsme měli být čtyři, tak to bylo 8 černých tutovek. Snad ty své dvě ještě někdy užiji.
Příští ráno se ohlásilo silným a pravidelným deštěm, což nás ovšem neodradilo od naší výpravy. Potichu jako myšky jsme se nasnídali, abychom nevzbudili milostivou paní a pak hurá na ně! Bohužel jsme si neujasnili, kam se vlastně pojede a v silném dešti se mi Franz na dálnici ztratil a já sledoval jiné podobné auto, které odbočilo vpravo, ale nakonec se vše obrátilo v dobré, protože jsme se díky mobilním telefonům našli. Ztratili jsme ale asi půl hodiny a tak jsem teď jel první já a přítel za mnou. Tento pokus dopadl dobře, i když Franz večer říkal, že nikdy nejel u nich po dálnici sto šedesát.
Byli jsme tedy před jedenáctou asi pětadvacet kilometrů nad městem Steyer na řece, která nese stejné jméno a od Salzburku to bylo asi 130 km. Tentokrát jsem si vzal dva pruty, pětkový a trojkový a chlapi se smáli: „ Jé, Karel si nese dva pruty?“ To byl asi důvod, proč jsem nerozbalil ještě osmičku. Netušil jsem totiž vůbec, jak bude řeka vypadat a tak jsem si vzal ten jemnější pro případ, že by se tu opravdu chytalo na sucho. Nic tomu zatím nenasvědčovalo, i když přestalo pršet a tak by se něco mohlo ukázat na hladině.
Opět se začínalo u malého potůčku a řeka tu byla čistá, prudká a místy hodně hluboká. Nechal jsem domácím místo u potoka a zabrodil asi 40 metrů pod nimi. I zde se mohlo lovit jen na jednu mušku a tak jsem nasadil jiga se zlatou hlavou, filalovým límcem a černými palmerovými nožkami přes tmavočervené tílko. Na třetí hod jsem dostal duháka asi 40 cm velkého a sklidil jsem za to potlesk od kolegů, kteří trápili suché mušky. Dnes jsme tady byli jen čtyři, což bylo mnohem přijatelnější.
Franz a Gerhard se brzy vydali proti vodě do jakési táhlé tůně, zato pan Fuchs odmítal opustit ústí potoka a viděl jsem, jak mu tam spadla ryba. Když jsem prochytal své nadějné místo, tak jsem se pustil dolů po vodě, ale daleko to nešlo. Pokud tam byly nějaké ryby, tak mě asi viděly a nejevily zájem. V jednom místě byla velmi hluboká jáma, kde plavaly všechny mé nejtěžší mušky jako korek. Určitě tam byla velká ryba, ale dostat k ní svou nástrahu se mi prostě nepodařilo, protože tam bylo mnoho různých protiproudů.
Když jsem zjistil, že ústí potůčku je volné, hned jsem se tam vydal a měl jsem dva záběry, které jsem nedokázal zaseknout. Nevím proč, zatažení to bylo pěkné, ale zásek neseděl. Pak jsem se vydal proti hluboké prudké vodě a asi po čtvrthodince konečně přišel další záběr. Tentokrát zásek seděl rybě v tlamě, a když se vyvalila k hladině, tak bylo jasné, že to není žádný drobek.
Dlouho to vypadalo, že můj úlovek bude pěkný potočák, ale bojoval nějak jinak a já s ním musel sestupovat po proudu až pod ústí potoka, kde byla klidnější voda. Ryba neustále vystrkovala s vody ocasní ploutev a vypadalo to, že bude nejspíš podseknutá, takže jsem jen čekal, kdy mi spadne. Asi po deseti minutách boje se mi jí podařilo přitáhnout až ke břehu a teď se mi zdálo, že to bude spíš duhák, ale jistý jsem si tím nebyl. Ještě chvíli jsme se přetahovali, než jsem mu zvedl hlavu ke hladině a teprve pak bylo jasné, že je chycený v tlamě a že je to duhák.
Podběrák jsem neměl a tak jsem ho přitáhl až na mělčinu a párkrát si ho vyfotil a změřil ho na prutu. Kolik skutečně měřil, to jsem nevěděl, až podle fotky jsem ho později odhadl na 52 cm. Byla to neobyčejně bojovná a hodně vypasená ryba. Když kolegové zjistili, že jsem ho pustil, tak si rvali vlasy z hlavy a pan Fuchs líčil, jak mu to tady před nedávnem upálil na sucho. „To nesmíš, taková ryba musí z vody, už tam nemá co dělat!“ zněly unisono jejich hlasy.
Teď jsem už té předchozí tůni nevěnoval tolik času a šel jsem k dalšímu hlubokému místu, které tvořila jáma s mocnou okrajovou peřejí, silným protiproudem u břehu a druhým přítokem z horní velké táhliny. Kouknu se do vody a u dna vidím dva nejmíň půlmetrové pstruhy (asi duháky), jak šmejdí za potravou. Chvíli jsem se snažil dostat k nim svého jiga, ale byla to marná práce. Rychle jsem se rozhodl pro návrat k autu pro třetí prut a potápivou šňůru. Na pěšině jsem potkal Gerharda a tak jsem přidal do kroku, protože to opět vypadalo na změnu místa.
Když jsem se vrátil k řece, už tu byli všichni tři a tak jsem si vymodlil ještě deset minut navíc. Bylo to málo, ale já stihl nasadit superpotápivou Hi-D 8 a jednoho oranžového bloba na osmičkový prut mé oblíbené značky a chytl jsem jednoho malého duháka. K těm rybám v jámě jsem se na dno nedokázal dostat, asi to chtělo zkrátit nástavec na minimum, ale na to už nezbyl čas. Co se týká úlovků mých společníků, pan Fuchs měl ve vestě úlovek středního lipana, Franz pouštěl menšího lipana a jeden solidní duhák mu utekl z ruky, jak dopadl Gerhard jsem nezjistil, ale zabitou rybu neměl.
Popojeli jsme možná o pět set metrů po vodě a znovu sešli k vodě. Zde byl rybářský oběd z českých zásob a láhev výborného vína ze skladu pana Franze. V Rakousku smí mít řidič půl promile alkoholu v krvi a tak si s tím nikdo hlavu nelámal. Mí společníci mi znovu zdůraznili, že mohu zabít dvě ryby a Franz tvrdil, že lipani a duháci ze Stoyeru mají tu nejlepší chuť. Totéž jsem sice slyšel už včera o Salzachu, ale nechtěl jsem o tom s ním polemizovat, zvláště když se všichni usmívali pod fousy: „Jé, Karel má tři pruty!“
Když jsme lezli do vody, tak bylo kolem třetí hodiny, ale v hlubokém údolí se už začínalo šeřit. Vyšel jsem po břehu kus cesty proti vodě a v typických lipanových místech jsem to pronymfoval, ale bez úspěchu. Vrátil jsem se tedy pro potápivou šňůru s blobem a začal nad hlubokou rozlitinou. Po dvaceti minutách chůze po vodě ryba zatáhla a čtyřicátník duhák neměl žádnou šanci, protože jsem použil jako nástavec pětadvacítku fluorkarbon od Fulling Mill. Abych udělal radost mým novým přátelům, tak jsem ho klepl po hlavě a vystavil na jakémsi vyvýšeném místě, které nám předtím sloužilo k hodování.
Začalo se už šeřit a mnoho času nezbývalo. Pokračoval jsem tedy ve strímrování a při jednom dotahu vystřelila ryba po mé nástraze až k hladině, ale minula jí. Párkrát jsem jí ještě bloba nabídl, ale když nereagovala, tak jsem si zašel pro nymfovací prut a třetím hodem byl duhák můj. Klepl jsem i tohoto tlustého pětatatřicátníka a položil ho vedle předchozího úlovku. To už se začali vracet suší kolegové a Gerhard položil obligátní otázku:„Tak co, nic?“
Odtušil jsem, že mám dva kousky a ukázal k místu, kde leží. Všichni se dost divili, a když jsem jim ukázal „ na co “, tak tomu ti dva místní rybáři nechtěli věřit a jen Franz věděl, že něco takového oranžového existuje.
Je to pochopitelné, protože u našich jižních sousedů je jezerní muškaření ještě v břiše matky, takže se o něm ani nedá tvrdit, že by mohlo být v plenkách. Totéž se týká i používání potápivých šňůr, které mají jen ti největší machři a většinou jen po jedné. Když jsem jim ukázal svou tašku plnou navijáků a cívek se šňůrami, tak na to koukali stejně, jako já před 17 lety na prvních jezerních závodech v Belgii. Není to zas tak dávno, co k nám pronikalo hodně muškařských novinek právě z Rakouska, ale nyní se ten tok obrací a začíná proudit na jih.
Večeře u Gerharda pak už byla jen dobrou příležitostí k seznámení se s jeho milou rodinou a posílením před noční dalekou cestou domů…