Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > S muškami do Jižní Afriky – III. část – dokončení
Vytvořeno: 01.07.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
S muškami do Jižní Afriky – III. část – dokončení
V pondělí 23. dubna jsme se na skok zastavili v Johanesburgu. Nejdříve byl Korrie navštívit matku v nemocnici a my jsme na něj čekali v malém bufetu, kde jsme si poručili kávu, nějakou minerálku a pár sladkých koláčků. Přestože zde bylo zaměstnáno asi pět černých servírek, byla naše jednoduchá objednávka v poloprázdné kantýně vyřízena až asi po čtvrthodince, protože zde opravdu nikdo nepospíchá.
Korrie se v nemocnici setkal se svou druhou sestrou a ta nás na skok pozvala do svého domu, který se nacházel nedaleko. I tato přízemní stavba byla dokonale elektronicky zabezpečena proti nežádoucímu vniknutí. V jednom obývacím pokoji byla úplná sbírka africké fauny. Chyběli jenom slon, lev, nosorožec a hroch, ostatní byli vycpaní v celé kráse, nebo byly na stěnách alespoň jejich trofeje. Druhý manžel této sestry byl preparátorem zvířat a i on už zemřel. Bylo mi to dosti divné, ale dostalo se mi odpovědi, že zde muži nemají takovou trvanlivost jako v Evropě, takže jsem najednou mimoděk silně zatoužil po Čechách.
Pak už jsme jeli na letiště a pokračovali vzduchem směrem na Kapské Město, které bylo vzdáleno asi dvě hodiny letu směrem na jihozápad. Tato část Afriky je hodně plochá a velmi málo obydlená. Vzdálenosti mezi sídly jsou zde asi 80 km, ale my jsme je prakticky vůbec neviděli. Letěli jsme kolem řeky Vaal a pak Orange River a pod námi byla jen pustina, která byla občas přerušená nějakým opuštěným zlatým dolem. A najednou tu bylo pohoří u jižního okraje afrického kontinentu a Kapské Město.
Na letišti nás už čekala Korrieho přítelkyně Sannette, která byla trochu zaskočena množstvím našich zavazadel, ale nakonec jsme se přeci jen dostali do její sportovního vozu a pak jsme jeli do její firmy, kde jsme přesedli do většího auta a asi za hodinku pokračovali někam do hor. Nevěděli jsme sice, kam nás vezou, ale krajina se nám líbila. V jednom místě vedla dálnice i tunelem a za ním bylo údolí s vyschlou říčkou, na kterou upozorňovaly jen občasné tůně v kamenitém dně. Byla to Smalblaar River, kde se měla konat o víkendu poslední škola České nymfy, a já si nebyl jist, zda to není jeden z četných Korrieho vtípků.
My jsme však pokračovali dál a po několika kilometrech jsme odbočili z hlavní silnice vpravo do dalšího údolí. Jeli jsme pak ještě pěkný kus cesty vinicemi a potom pustinou podél malé říčky až k jakémusi ranči, kde jsme měli najít pro další tři noci útočiště v krásné chatě, která sloužila jako základna místním rybářům. Kolem nás byly vysoké stěny horských vrcholků, mezi kterými si razila cestu říčka Holsloot River.
Náš průvodce nás tu ponechal svému osudu a jeho přátelům, kteří to nevydrželi a přijeli nás alespoň na chvíli pozdravit. Byli to Ed Herbst, který v této chatě prožil více než rok života a jeho přítel Giordano Zamparini. Ed je zcela dokonalý muškařský polyglot a je zároveň jakýmsi nestorem jihoafrických muškařů. Hned ve dveřích nás obdaroval balíkem odborných knih a časopisů. Myslel to jistě dobře, ale to bychom museli jet domů autem a ne letět letadlem.
Druhého dne ráno přišli oba hned po snídani a chtěli vše vidět, hlavně se zajímali o České nymfy, vázací materiály, naše nové háčky, pruty atd. Než jsme to vše vyřídili bylo po desáté hodině a pak jsme se vypravili k Holsloot River, kde mělo být údajně hodně ryb, tedy pstruhů duhových. V Jižní Africe se pod pojmem hodně pstruhů myslí něco jiného než u nás v Čechách. Zarybnění se tu snad provedlo jen jednou a všechny nynější ryby se zde už narodily.
V balvanitém korytě tekla čistá říčka, jejíž šířka se pohybovala od 5 – 10 metrů. Břehy byly zarostlé hustými keři, takže se na mnoha místech nedalo sejít k vodě. Dlouhé tůně střídaly mělké a balvanité úseky a občas zde byla jedna velmi hluboká tůň. Byla to typická voda na mikronymfy a malé jigy, chytané na dlouhou šňůru proti vodě. V každé tůni byla jedna, občas i dvě větší ryby, tedy divocí duháci kolem 30cm, na které se sem sjížděli muškaři z dalekého okolí a protože se tu loví jen způsobem chyť a pust, tak se jednalo už o velmi zkušené jedince.
Jirka začal lovit v mělkém balvanitém úseku, ale ryby tam nebyly a tak jsme se rozhodli pro dlouhé táhlé tůně, ve kterých byla voda asi do pasu. Zalezl jsem do jedné takové a uviděl sbírající rybu a tak jsem jí zkusil na malou šedivou Para Dun, ale bez úspěchu. Vyměnil jsem jí za mikronymfu bažantí ocas (14) s žlutým JC očkem na hrudi, uvázanou na dvanáctce vlasci a asi na pátý hod se mi na ní onen duhák pověsil. Vedl jsem ho jen krátkou chvíli než se mi z mého dvojkového Sage setřepal. To byl jediný záběr za dopoledne, i když jsem lovil ve velmi pěkných místech, ale více jsem z toho nedokázal vytěžit. Jak jsem zjistil až doma na fotografiích, chodil jsem v tůňkách po Jirkovi, který měl asi čtyři úlovky, ale v té džungli jsem to vůbec nezjistil.
Odpoledne proběhla další výměna zkušeností a Jirka při tom také předváděl různé vazačské triky a navečer jsme ještě na chvíli vyrazili k vodě. Našel jsem si pěkné a přehledné místo s hlubší tůňkou, kde se dalo chytat na krátkou nymfu a ulovil tam na mikrojiga a mikronymfu dva duháky kolem třiceti centimetrů a tři černé okounky okolo 20 cm a ještě jeden duhák mi spadl. Tma sice přišla nečekaně brzy, ale tento lov se mi líbil víc, než to dopolední trápení. Přestože se zde opravdu nedá hovořit o nějaké velké rybnatosti, jsou místní rybáři i za takovýto lov vděční a dokážou jet autem i několik hodin jen kvůli nejistému úlovku několika divokých duháků. Domácí zde hlavně loví na suchou mušku a to bylo v dnešních slunečných podmínkách reálné jen při stmívání.
Večer jsme byli pozváni Edem a jeho přítelem do jiné pronajaté chatky na malou hostinu, kterou pro nás připravil majitel farmy. Ten se s celou rodinou zabýval hlavně pěstováním vinné révy a ovoce a byl to i výborný kuchař. I když byl teprve duben, v Jižní Africe už bylo po sklizni vína a my jsme tu pili Savignon Blanc ročník 2007. V údolí nebyl mobilní telefonní signál a tak nám naši přátelé prozradili, kde je to správné místečko, z něhož se dá signál zachytit. Bylo to asi dvacet minut chůze po prašné cestě a na jejím konci si mohl Jirka konečně poslat před půlnocí textovou zprávu domů, protože jeho mladomanželka už šílela, že se jí skoro dva dny neozývá.
Další den ráno za námi přijel průvodce Stewe, který nás měl dovézt na větší řeku Breede a ta měla být plná velkých černých okounů. Bylo to nedaleko od města Worcester a asi po hodině jízdy jsme byli na místě. Problém byl však v tom, jak se dostat k řece, protože celý břeh byl silně zarostlý křovím. Nakonec se nám to přeci jen podařilo, i když to byl malý horolezecký sestup, ovšem ve vysokých brodících kalhotách. Byli jsme již sice v údolí, ale ještě jsme museli prorazit k vodě, ale i to se podařilo.
Jirka navrhl, abychom začali lovit na úplném konci hluboké a široké tůně, která ještě pokračovala možná kilometr po proudu. V tomto místě ústil malý potok a byla tam značná hloubka. Házet se nedalo, protože za námi bylo křoví a rákosí a tak jsme mohli použít jen valivé hody. Jirka chytal na velkého bílého rybičkového strímra a asi po pěti minutách měl záběr a chvíli vedl pěknou rybu, ale ta se mu uvolnila z háčku. Stáli jsme těsně vedle sebe a já měl velkého černého strímra a trojku potápivou šňůru. Vedl jsem svou nástrahu pomalu proti vodě a najednou mě napadlo udělat výpad doprava a už tam byl!
Na háček se pověsilo něco těžkého a pomalu to jelo v hloubce ke dnu. Najednou však před námi vyskočil nad vodu kapitální černý okoun (Black Baas), který se objevil v plně kráse. Držel pevně na háčku a silném vlasci a tak jsem si ho na svém osmičkovém prutu značky G. Loomis ještě chvíli povodil, než jsem ho přivedl ke břehu a přetáhl ho přes rákosí k nám na břeh. Pak nastalo fotografování, protože náš mladý průvodce tuto rybu odhadl na 5 liber, což je tu už opravdu trofejní velikost. Při pouštění úlovku mu na mokré trávě ujely nohy a plnou vahou spadl na můj ležící prut, který jen chřupnul a bylo po něm.
Pak jsme přešli na hlavní řeku, prochytali krátký úsek nad tůní, vtok do tůně, mělčiny a rákosiny kolem břehu a nic se nedělo. Na mělčině u břehu však bylo možno pozorovat rybí aktivitu, ale nakonec se ukázalo, že se jedná asi o pětikilového kapra, o kterého jsme však neměli zájem. Po třech hodinách lovu jsme se ještě chvíli zastavili na starém místě, ale další úlovek již nepřišel a tak jsme se vrátili k naší chatě a pokračovali na jiné místo, kde měli být také černí okouni, i když v menší velikosti.
Jeli jsme ještě asi dvacet minut proti toku Holsloot River a zastavili pod hrází vodárenské nádrže, kde se mělo chytat v jakémsi malém a hlubokém vývařišti pod přepadem. Na první pohled v nás nebudila tato lokalita žádný velký dojem, což se také potvrdilo, protože jsme tu chytli s Jirkou každý po třech černých okouncích kolem dvaceti centimetrů a náš průvodce vytáhl jednoho. Pak jsme ještě chvíli zkoušeli chytat na potoce pod přehradou a ulovili tu několik pěkných ročků pstruhů duhových.
Protože došlo ke změně programu a blížil se lijavec, který měl oznamovat příchod období dešťů, museli jsme zkrátit náš pobyt v krásném údolí mezi skalami, kde to vypadalo jako v Yellow Stone National parku a museli se vrátit do Kapského Města. Tentokrát jsme nejeli tunelem a tak jsme byli svědky až kýčovitého západu slunce. Kolem cesty sedělo v horách mnoho paviánů, kteří žebrali o nějakou potravu. Jsou to však prý velmi nebezpečná a záludná zvířata a tak od nás nedostali nic.
Náš mladý průvodce nás zavezl do centra Kapského Města, které je tvořeno moderními budovami ze skla a oceli a tam si nás už převzal Korrie, aby nás pak ještě zavedl na místní výstaviště, kde právě vrcholily přípravy na velkou výstavu nábytku a bytových doplňků, což je jeho hlavní byznys. Jeho specialitou je nábytek z bambusových prutů, ale na nás neudělal dojem ani žádný jiný z exponátů, které jsme mohli na výstavě zhlédnout. Prostě tam mají lidé odlišný vkus než u nás doma.
Pak jsme ještě jeli do místního muškařského klubu, který je umístěn v původní městské zástavbě v několikapatrovém domě, který mohl být postaven někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Bohužel přišlo jen velmi málo členů, protože byla tato schůzka svolána na poslední chvíli. Největší zvláštností klubu byla velmi rozsáhlá knihovna anglicky psané muškařské literatury, i když bylo patrné, že v posledních letech se příliš nedoplňovala, protože tu chyběla celá řada knih, které mám ve své knihovničce. Součástí klubu byl také celkem slušně zásobený barový pult, to aby členům při diskusích nevyschlo v krku.
Až pozdě večer jsme se dostali i do Korrieho domu, který se nachází pod úpatím Stolové hory a z jeho domácnosti bylo zřejmé, že jí zařizovala a vedla mužská ruka. Nedílnou součástí obydlí byl i muškařský koutek a náš hostitel se nám pochlubil tímto svým královstvím a sbírkou rybářských čepic. Měl jich skoro sedmdesát a tak jsem mu věnoval i naší modrou kšiltovku s emblémem Českého rybářského svazu, která mu tu ještě chyběla. Z jednoho pokoje se najednou vynořila krásná mladá Francouzka, která byla v Jižní Africe na studijním pobytu u velké vinařské firmy a našla v tomto domě útočiště na několik měsíců. Náš hostitel vytál z úkrytu dvě nejlepší lahve červeného vína a nakonec došlo i na večeři, takže jsme byli všichni spokojeni.
Brzy ráno musel Korrie zase na výstavu a tak jsme málem propásli příjezd auta, které nás mělo dnes vzít na ryby. Jeho majitel se na nás nemohl nejprve dozvonit a my jsme pak nedovedli překonat bezpečnostní zámky. Nakonec nám pomohla otevřít dveře ona francouzská studentka a tak jsme ještě zajeli na letiště, kde přisedl jeden Australan a pak jsme jeli asi tři hodiny v dešti na sever do vnitrozemí mezi citrusovými plantážemi až k městu Clanwilliam, kde měla být místní rarita, velkoústá dravá parmice a plno černých okounů. Oba naši průvodci byli hydrobiologové a chtěli si nafilmovat ulovení právě té vzácné žluté parmice.
Uvedená lokalita se nacházela také ve vývařišti pod přehradou a asi na 50 metrech řeky, která mizela v močálovitých křovinách. I když to tu vypadalo podstatně lépe než pod včerejší hrází, byl výsledek tohoto lovu rovněž žalostný. Po třech hodinách chytání všemi způsoby ve třech lidech tu byl jediný úlovek modré slunečnice, která měla něco přes dvacet centimetrů. Samozřejmě, že jí chytl Jirka a na krátkou nymfu. Všechny pokusy se strímrem vyzněly na prázdno. Ani jsem se moc nedivil, protože břehy byly doslova rozryty rybářskými chodníky a nechyběla ani ohniště s jednoduchými grily, které ukazovaly na činnost místního obyvatelstva a na betonech pod hrází seděla navíc celá smečka kormoránů. Naši průvodci to sice vysvětlovali náhlým poklesem tlaku vzduchu při příchodu období dešťů, ale moc se nám to nezdálo.
Páteční dopoledne jsme měli vyhrazeno na prohlídku Kapského Města, počasí se však pokazilo, chvílemi pršelo a foukal vítr. V autě Sannette, která mi svou tváří hodně připomínala Lady Di, jsme se projeli milionářskou čtvrti u pobřeží a prohlédli si přístav, nad kterým čněla z mraků Stolová hora. Moře bylo rozbouřené a tak jsme se aspoň podívali na Mys Dobré naděje, kde jsme poobědvali v rybím restaurantu a nakoupili nějaké suvenýry a už jsme zase pokračovali na poslední školu České nymfy.
Po dešti tekly z horských stěn vodopády a Smalblaar River se změnila v divokou a nechytatelnou bystřinu. Ubytovali jsme se v malém hotýlku přímo u vody a večer už vše běželo podle programu. Bohužel zde bylo jen osm účastníků, protože se tato akce kryla s několika dny volna na počest Nelsona Mandely a tak asi deset přihlášených lidí na poslední chvíli zrušilo svou účast a jeli s rodinami na krátkou dovolenou. Do druhého dne přece jen voda opadla a tak se šlo po obědě k vodě.
V ostrém křoví jsem si protrhl o trn holinku a tak jsem už vše sledoval jen ze břehu. Jirka opět úřadoval a podařilo se mu chytit tři duháky a také ostatní zaznamenali nějaké ty úspěchy, takže byla i z této části školení spokojenost. Já měl dvě potažení, první jsem nestihl a při tom druhém mi pěkný duhák pod břehem utrhl koncovou mušku. Chytalo se i v neděli dopoledne, ale byl moc silný vítr, který skoro neumožňoval kontrolovat nástavec, takže úlovků bylo jen pár. Pouze náš mladý průvodce z velké řeky měl dobrý nápad a chytl na strímra asi půlmetrového divokého duháka.
Náš pobyt se rychle blížil k závěru a tak jsme po obědě sbalili své saky paky a vydali se nazpět do Kapského Města a odtud na letiště, kde jsme se rozloučili s Korriem, který už toho asi měl taky dost, protože byl o tomto víkendu chvíli na výstavě a chvíli s námi na muškařské škole. Naše letadlo do Johanesburgu mělo při odletu čtyřicetiminutové zpoždění a tak nám náš přípoj do Madridu uletěl a my museli čekat čtyřiadvacet hodin na další linku. Ubytovali nás sice v luxusním hotelu, ale raději už bychom byli na cestě domů.
Noční let do Madridu byl pro mne doslova utrpením, protože v letadle bylo takové vedro, že jsem nemohl dýchat a musel se vysvléci až do tílka, zatímco černoška vedle mne se zabalila do větrovky a klidně oddechovala. V Madridu jsme měli co dělat, abychom stihli přípoj do Vídně, protože je tam nepřehledné letiště a hovoří se pouze španělsky. Nakonec se nám to sice povedlo, jen Jirka přišel o láhev výborného jihoafrického vína a mně vyhodili při kontrole tubu s opalovacím krémem, kterou jsem vozil v rybářské tašce asi pět let po celém světě. Ten závěr naší cesty nám tedy nějak nevyšel, ale jinak to nebylo v Jižní Africe vůbec špatné…
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |