Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > S muškami do Jižní Afriky – II. část
Vytvořeno: 04.06.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
S muškami do Jižní Afriky – II. část
Ranní odjezd z Pongoly se neobešel bez překvapení, když náš hostitel Korrie Broos zabloudil v loveckém parku a tak jsme měli neplacený zájezd do divočiny. V jednu chvíli jsme uviděli na prašné cestě i dvě tmavohnědé zelné hlávky, které se však při bližším ohledání proměnily ve sloní trus, prý maximálně dvě hodiny starý, jak tvrdil náš průvodce, když se v těch hromádkách trochu porýpal klacíkem. Tak přece jen sloni, i když jen jaksi nepřímo.
Asi po hodině bloudění jsme našli místo s mobilním signálem a pak už nás strážcové parku navedli k té správné bráně, kde prodával domorodý Zulu docela pěkné suvenýry. Samozřejmě, že jsme to využili, protože v této divočině nebyly žádné obchody. Koupili jsme i pár pohledů, které přišly víc než měsíc po našem příjezdu. Neměli jsme totiž šanci koupit známky a nikde nebyla poštovní schránka. Zásilku jsme tedy svěřili jednomu frekventantovi kurzu a ten je někam založil, takže ho nakonec Jirka musel zaurgoval a pak už to bylo za týden u nás doma.
Konečně jsme se tedy dostali na asfaltovou silnici na Johanesburg a jeli asi pět hodin zvlněnou krajinou. Asi hodinu jízdy před městem zahnul Korrie na cestu do pastviny a po prašné cestě jsme jeli asi dva kilometry a pak ještě kus po mokré louce, abychom se nakonec dostali k jakémusi silně zarostlému rybníku. Měli jsme celou jednu hodinu na chytání malohubých černých okounů a pak jsme museli jet dál.
Ten rybník vypadal dosti nevábně a návodní strana hráze byla opevněna svázanými pneumatikami, z nichž jsme házeli do vody. Nebylo to vůbec nic příjemného a než jsem se rozkoukal, tak Jirka už tahal třetího okouna. Pak jsem i já zabodoval, ale všechno to byly ryby kolem 30 cm. Najednou jsem měl u břehu záběr na velkého rybičkového strímra a tak jsem zaťal a nad hladinu vyskočil skoro půlmetrový černý okoun a byl pryč. Ještě jsme vytáhli pár standardních kousků a už jsme zas museli jet dál. Škoda, tady se dalo chytit opravdu něco pěkného.
V Johanesburgu jsme vyměnili našeho malé auto za větší, samozřejmě také značky Hyunday a už za šera jsme vyrazili směrem na Pochestroom. I když to není příliš daleko, tak jsme se dostali na šestiproudé dálnici na okraji J-Burgu do každodenní dopravní zácpy a jeli jsme asi dvě hodiny rychlostí pěšce. Postranním pruhem pro sanitky a policii nás neustále předjížděly postarší vozy s černochy, kteří nechtěli čekat ve frontě a riskovali srážku s množstvím neosvětleným odstavených aut svých soukmenovců.
V silném dešti jsme dorazili po osmé večer ke Korrieho sestře, která tu žila s dcerou a synem v přízemním domě s dokonalým elektronickým zabezpečením a ani ne ve čtyřicítce už byla dvojnásobnou vdovou. Tato krátká technická zastávka byla hlavně za účelem konzumace velmi dobré večeře, protože náš Korrie vydržel mnoho hodin bez jídla a jaksi předpokládal tyto kvality i u nás. Jirka sice dělal, že mu to nevadí, ale já se na to už vůbec netvářil nadšeně a byl to také jediný negativní prvek, který jsem shledal na našem jinak skvělém hostiteli. Pak tu ještě bylo i jeho neustálé a velmi svérázné vtipkování, ale na to jsme si brzy zvykli, protože se dokázal strefovat i sám do sebe.
Zbývalo nám ještě asi pětadvacet kilometrů do kempu u řeky Vaal, kde se měla konat druhá víkendová škola o České nymfě. Kemp s názvem Elgro Lodge byl přímo na břehu řeky a dorazili jsme tam za naprosté tmy kolem desáté večer. Rychle jsme se ubytovali v typických přízemních budovách, ve kterých byly dvě ložnice, velká kuchyň, prosklená veranda a sociální zařízení. Korrie vylovil ze svých zásob výborný Savignon Blanc, jihoafrické víno, které nás provázelo svou vůní po kopřivách a černém bezu na naší dubnové muškařské výpravě do Jižní Afriky.
Ráno nás Korrie probudil po páté a hned mě vedl k řece, která se tu líně valila tůní u kempu, aby přepadla do dlouhé peřeje. Když jsem přišel k řece, zvedlo se ze stromů asi stohlavé hejno kormoránů velkých, kteří jen neradi odlétli, ale ne všichni. Pár nejdrzejších ptáků bylo na lovu a nenechalo se ničím rušit. K snídani jsme si dali výborný čaj Rooy Bos, který je chloubou této země a museli jsme ho hlasitě chválit, aby byl Korrie spokojen. Bílí Jihoafričané jsou patrioty a jako všichni správní vlastenci chtějí stále slyšet chválu jejich země. Když jsme byli kdysi na Novém Zélandu, bylo tam též vše nejlepší a největší, avšak alespoň jen na jižní polokouli.
Vstávali jsme tak brzy proto, že měl přijet jeden Korrieho přítel, jinak člen Jihoafrického muškařského týmu, který nás měl zavézt na speciální místo. Dorazil kolem osmé, měl něco s autem a tak jsme šli do mělčiny pod peřejí, kde měla být síla parmic, kterým se tu říká Yellow Fish. Tato ryba je mimořádně vhodná pro lov na Českou nymfu, což je na řece Vaal hlavní metoda jejich lovu. Byl jsem na to celkem zvědavý, protože všichni absolventi minulého kurzu nás varovali, že budeme mýt sedřené paže od tahání velkých ryb.
Po třech hodinách lovu měl Jirka na svém kontě jednu pětadvaceticentimetrovou parmičku a já vytáhl z ouplavu u břehu jednoho deseticentimetrového ročka, zatímco oba domácí rybáři byli bez úlovku. Slunce už pěkně pálilo a tak jsem to zabalil a šel si raději lehnout, protože se mi teorie místních znalců o studené vodě moc nezdála a přikláněl jsem se spíš k negativnímu vlivu velkého hejna kormoránů. Náš ranní neúspěch však byl špatným výběrem místa, protože se zde žluté ryby prostě nevyskytovaly.
Měl jsem už také pořádný hlad a tak jsem si chtěl uvařit alespoň několik vajíček. Při vaření jsem stále cítil unikající plyn a tak jsem se jal testovat netěsnosti hořící sirkou. Hořáky byly v pořádku, ale při zkoušce plynové trouby jsem byl po jejím pootevření doslova ožehnut plamenometem. Naštěstí to odnesly jen vlasy, obočí a nějaké ty chlupy na rukou a prsou. V chládku našeho pokoje jsem vydržel asi do půl čtvrté. Bylo mi divné, že se ostatní ještě nevrátili a tak jsem se vydal k řece. Stáli uprostřed peřeje, a co chvíli táhli pěknou rybu, což mě přimělo k tomu, abych to také zkusil.
Nabrodil jsem na horní hraně peřeje a prochytával místa, kde jsem předpokládal výskyt těchto ryb, ale vše bylo marné a tak asi po půl hodině neúspěšného lovu jsem sešel po břehu do středu peřeje a nahodil do hlubokého oka u skály. Párkrát jsem převedl nymfu hlubokou vodou a nic. Pak jsem uprostřed driftu zvedl špičku prutu a najednou se ve vodě zamlela velká ryba a byla pryč. Totéž se opakovalo při dalším nahození a zdvižení a to bylo vše. Naši lovci se přemístili pod horní hranu proudu a byli tam také bez úlovku, takže toho kolem páté hodiny nechali a šli se trochu osvěžit čajem.
Jirka ještě před šestou zaběhl na začátek tůně v kempu a na pupu chrostíka tam chytl pod hladinou několik pěkných parmic. Začalo se rychle šeřit a ryby už na nymfy nereagovaly. Stmívání v této části Afriky probíhá velmi rychle a za půl hodiny už je úplná tma. Vylezli jsme tedy z vody a šli k naší chatě, kde už byla Korrieho sestra s dětmi a připravovala nám pečené maso, samozřejmě jihoafrickou specialitu a nechybělo ani pár lahví výborného bílého vína naší oblíbené značky.
Dalšího dne ráno, což byl pátek 20. dubna, jsem si zašel na konec horní peřeje, které končila v tůni u kempu. Po hladině plulo množství vodních hyacintů, které svou přítomností značně ztěžovaly lov. Stalo se to v důsledku středečního nočního deště, který zvedl hladinu řeky Vaal natolik, že se začaly trhat chomáče těchto rostlin v příbřežních partiích řeky. Vodní hyacint je nyní v této části Jižní Afriky velký problém, který sem byl zavlečen z Jižní Ameriky. Nějaký milovník přírody ho totiž vysadil do řeky a katastrofa byla na světě.
Začal jsem tedy nymfovat v malém úplavu pod peřejí a po pěti minutách jsem měl na prutu dvoukilovou parmici. Ani v tomto případě jsem nezjistil žádný patrný záběr. Hrál jsem si s ní chvíli, ale nakonec se vzdala. Zabrodil jsem tedy do toku pod peřejí a začal vodit zlatohlavé nymfy s výrazně zeleným tipem a brzy přišla další ryba, která mi odstrojila dvacítku vlasec, takže jsem přešel na návazec z pětadvacítky fluorkarbonu Fulling Mill a to byla pro tyto bojovné ryby konečná, kterou už nedokázaly překonat.
Po zjištění další ryby na prutu jsem jenom zapíchl špičku svého pětkového Sage do vody a držel úlovek v proudu na 4 metrech od sebe tak dlouho, až se parma unavila. Trvalo to možná pět minut, ale bylo to účinné. Jen v jednom případě se mi do návazce zapletl tak velký chomáč vodních hyacintů, že jsem musel povolit a o rybu jsem pak přišel. Z několika menších chomáčů se mi úlovek podařilo vyprostit a rybu jsem udržel v proudu hlavou proti vodě. Bylo to pěkné chytání, ale vadilo mi na něm to, že jsem nikdy nezjistil záběr a rybu jsem chytl prostě naslepo přizvednutím prutu.
Odpoledne začali přijíždět první frekventanti a do večera jich dorazilo 34. Byli to rybáři z johanesburgské aglomerace, kteří lovili parmice na řece Vaal a vedle běžných muškařů tu bylo rovněž několik závodníků a dokonce dva adepti reprezentace. I tento kurz se setkal s velkým zájmem Jihoafričanů, kteří se dozvěděli něco více o krátké nymfě a vázání různých druhů nymf. Promítali jsme zde i video z Juniorského šampionátu v Rožmberku a japonské video z MS na Slovensku. Jirka se tu mnohokrát blýskl na vodě tak, že všichni nevěřícně kroutili hlavami.
V neděli navečer nás spolumajitel kempu vzal o několik kilometrů níže po toku, kde se měla vyskytovat i velkoústá parmice, která tu plní funkci velkého predátora. Dorůstá totiž až do 12 kg a živí se výhradně menšími rybkami, takže se chytá na strímry. Bohužel jsme jí viděli jen na fotkách a tak jsme se museli spokojit těmi menšími maloustými parmami chytanými po našem způsobu na Bobše. Jirka jich opět chytl kopici, já měl čtyři úlovky, největší mohl mít kolem 2,5 kg, místní borec měl jednu a Korrie nechytl nic. Večer jsme tedy ještě trochu zapili úspěšný kurz naším oblíbeným mokem a ráno jsme jeli dál. Čekal nás přelet z Johanesburgu do Kapského Města a poslední týden v Jižní Africe…
