Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Ostatní ] > S muškami do Jižní Afriky – I. část
Vytvořeno: 06.05.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
S muškami do Jižní Afriky – I. část
O muškaření v Jižní Africe jsem nevěděl zhola nic a ani jsem nikdy netoužil se tam za tímto účelem zajet podívat. Z historických záznamů jsem sice věděl, že se několik Jihoafričanů zúčastnilo v kategorii jednotlivců dokonce párkrát i mistrovství světa, ale celý tým z této země jsem viděl prvně až na svém jedenáctém šampionátu ve Švédsku v roce 2001. Ani tehdy jsem je nebral nijak vážně a o to více jsem byl překvapen, když se Marc Yelland stal vicemistrem za naším Láďou Šedivým.
O rok později byl Jihoafrický tým na MS ve Francii a pak mě překvapil Jirka Klíma svým sdělením, že ho Jihoafričané pozvali na prezentaci České nymfy. Osobně jsem mu to rozmlouval, hlavně z bezpečnostních důvodů a byl jsem docela rád, když z plánované akce nakonec sešlo. Už jsem si myslel, že to zůstane navždy u ledu, ale občas jsem přeci jen zachytil od Jirky signál, že se stále o něčem jedná. Takových nabídek můžete dostat za rok několik, ale jsou to vždy jen takové „hospodské řeči“, kterým se nedá ani trochu věřit.
O to víc jsem byl letos v březnu překvapen, když mě Jiří zavolal, abych s ním jel do té Jižní Afriky. Dobře sice znal můj názor na takovou akci, ale žádal mě o pomoc, protože mu jeho český partner pro tuto cestu z rodinných důvodů odpadl a on hledal někoho narychlo. Vůbec se mi nechtělo jet na sedmnáct dní někam do Afriky, ale nakonec jsem ho zcela neodmítl, což si můj přítel vyložil jako souhlas a pak už tu byly letenky a nedalo se couvnout. Celý projekt byl totiž financován Jihoafričany hlavně z výtěžku „vstupného“ ze tří dvoudenních muškařských kurzů a ještě i za určitého přispění sponzorů.
Naše cesta na jih začala na letišti ve Vídni ve čtvrtek 13. dubna, odkud jsme letěli přes Madrid od Johanesburgu a náš jihoafrický přítel Korrie Broos, kapitán této země na MS 2001 a 2002, si nás tam příštího dne po obědě vyzvedl. Po naložení našich zavazadel do zapůjčeného vozu od sponzorské firmy Hyundai s námi pelášil do osady Nottingham Road poblíž Durbanu, kde ještě téhož večera byla presentace kursistů a po večeři úvodní přednáška o historii České nymfy a tedy hlavně o historii světových muškařských šampionátů. Hlavní atrakcí těchto muškařských škol byl Jirka Klíma, já mu pomáhal s překládáním a historií.
První kurz měl 14 frekventantů, kteří též viděli naše DVD z juniorského MS 2005, ale hlavně se věnovali teorii o krátkém nymfování a Českých nymfách. Jiří se také blýskl jako excelentní vazač a rovněž informoval o všech svých novinkách včetně mikronymf. Velký zájem byl i o naší novou knihu o České nymfě, která vyšla také v anglické mutaci. Bohužel jsme mohli uspokojit jen málo zájemců, protože nám to nedovolil váhový limit do letadla, ale ostatní zájemci získali alespoň její CD kopii.
Největší zájem byl o nedělní praktickou ukázku a výuku na říčce Mooi. I když jsme jí nikdy předtím neviděli, sklidil Jirka potlesk na otevřené scéně, když na závěr dvacetiminutové exhibice ulovil po několika menších pstroužcích potočáka 42 cm. Jihoafričané sice vykládali co je tam ryb, ale naše běžné domácí chápání termínu „hodně ryb“ je poněkud jiné. Pak už se všichni vrhli do vody a zkoušeli něco ulovit a občas se to někomu i podařilo.
Samozřejmě, že na tuto chvíli jsem čekal i já a tak jsem se vydal po vodě, abych byl někde sám a našel si nějaké pěkné místečko. Po deseti minutách chůze jsem jedno takové našel. Bylo kryté z pravého břehu hustými stromy, které chránily vodu proti stále ještě silnému podzimnímu slunci. Ve větvích jednoho stromu byla zavěšená hnízda nějakých snovačů, která se ve větru pohybovala jako malé lampionky.
Vzhledem k charakteru tohoto toku jsem zvolil svého dvojkového Sage, slabší vlasec a malou béžovou Českou nymfu na konci a mikrojiga na přívěsu. Z malé tůňky šest krást osm metrů jsem pak vytáhl dvanáct potočáčků kolem dvaceti centimetrů, zatímco jeden místní rybář pode mnou jen koupal mušky. Po chvíli to vzdal, a když někam zmizel, tak jsem postoupil do hlubšího hrdla mezi mou tůňkou a velkou tišinou. Rovnal jsem si šňůru v navijáku a jen lehce přehodil své nymfy do proudu. Vtom se od protějšího břehu vyřítil jako blesk velký potočák a utrhl mi přívěsného mikrojiga i s koncovou nymfou dřív, než jsem vůbec stačil cokoliv udělat.
Stalo se to asi po půlhodině chytání a tak jsem byl plný očekávání na další podobnou situaci, ale ta už se neopakovala. Takové místo už tam prostě nebylo a pak začínala série hlubokých táhlin a olejů, kde to bylo tak na suchou mušku při večerním sběru. Chytl jsem ještě další čtyři potočáčky a to bylo vše, protože jsem se musel vrátit. Přesto se mi ta chvíle u vody docela líbila a já se utěšoval tím, že příště to bude určitě lepší.
Po skončení této první muškařské školy jsme znovu nasedli do auta a jeli ve směru na Durban, což bylo dosti daleko. Korrie nám chtěl ještě ukázat město, což jsme s díky odmítli, protože jsme pak jeli ještě asi další čtyři hodiny, než naše auto zastavilo v úplné tmě u jakési brány, která vedla do velkého loveckého parku. Když nás domorodý Zulu vpustil dovnitř, tak jsme lesem pokračovali ještě asi dalších10 km, než jsme zastavili v loveckém rezortu u řeky Pongola. Ubytovali nás v tradičních dřevěných stavbách s rákosovou střechou a tak jsme se těšili co nám přinese zítřejší den v divočině.
Ráno se ukázalo, že se nacházíme na břehu velké přehrady, přes kterou pomalu plaval asi šestimetrový krokodýl. Na druhém břehu se páslo plno různé zvěře a k vidění byl dokonce jeden nosorožec. Po snídani jsme vyrazili k vodě a snažili se z mola něco chytit. Bylo tu plno drobných rybek, nějaké menší tilápie a sem tam něco zalovilo. Jirka to chytl jako první, byla to tygří ryba s obrovskými a notně ostrými zuby, ovšem jen malý exemplář.
Chytal jsem na zakoupený velký černý strímr s ocelovým lankem a ten můj černý zázrak se vůbec nechtěl potápět a plaval i při použití potápivé šňůry. Jirka používal vlastní štikové strímry a občas něco vytáhl, zatímco Korrie tam byl víceméně do počtu. Najednou ke mně připlula opravdu veliká tilápie, která však mého strímra jen okousla a pak zas odplavala pryč.
Malí tygříci řezali do onoho strímra, ale nemohli ho zmoct. Když jsem ale nasadil naše lesklé stříbrné výrobky bez lanka, tak mi je okamžitě ukousli. Asi po dvou hodinách lovu bylo tak strašné vedro, že jsem toho nechal a spokojil se s jediným vytaženým tygříkem.
Po druhé hodině se vrátili i oba lovci a pak jsme už jen čekali na vyjížďku do divočiny, která byla nakonec docela zdařilá. Viděli jsme plno různých antilop, divokých prasat, zeber a pakoňů, různé ptáky a plno stromů a keřů, z nichž jeden používají domorodci i na posílení mužnosti. Zahlédli jsme i žirafy a tak jsme nenarazili jen na slony. Jirka vše fotil a při večeři jsme si to mohli znova prohlédnout. Korrie nás k tomu bohatě zásobil bílým Savignon Blanc z jihoafrické produkce, které bylo opravdu výborné.
Další den byl věnován lodnímu chytání tygřích ryb. Ráno jsme vyrazili v motorovém člunu na jezero a já už byl připraven lépe než včera. Nasadil jsem hned od počátku stříbrné strímry a než se v lodi ostatní vzpamatovali, tak jsem vytáhl tři asi kilové tygříky. Jirka měl několik záběrů, ale vždy mu jeho speciální pokovené kevlarové lanko na štiky tygří ryba ukousla. Vyjeli jsme více na jezero a já znovu vytáhl černého strímra a prostříhal ho na polovinu a nasadil superpotápivou Di-8 šňůru, což bylo potřeba k tomu, aby se velký strímr začal potápět. Hned druhým hodem mi ho však něco u lodi ukouslo i s lankem. Jirka musel dát své zázračné lanko nadvakrát a pak vytáhl asi dvoukilovou tygří rybu.
Na oběd jsme se vrátili do naší základny a pak jsme znovu vyrazili na vodu. Domorodý řidič člunu hned při prvním zastavení nepřivázal dobře kotvu a ta žbluňkla do jezera, takže jsme se pak museli vázat k vodním rostlinám anebo potopeným stromům. Odpoledne rychle uběhlo za občasných úlovků a nakonec jsme přejeli do závětří k protějšímu břehu. Jirka tu hned chytl dvě pěkné tygřice a já si také vytáhl slušnou rybu. Po břehu se špacíroval hroch, líně zíval a rozmetal svým krátkým ocáskem hovínka kolem sebe. Pak skočil do vody a plaval k nám. Měli jsme co dělat, abychom se stihli odvázat a přejeli o kus dál. Hroch však za námi plaval celkem vytrvale a tak jsme raději zmizeli jinam. Je to prý velmi nebezpečné zvíře.
Najeli jsme až do míst, kde kotvili domorodci, kteří lovili na mrtvé rybí nástrahy, a docela se jim dařilo. Bylo to dobré místo, protože každý z nás vytáhl nějaký slušnější úlovek. Pak jsem měl ostrý záběr a po záseků vyskočila velká tygří ryba asi dva metry nad vodu a vytrhla si strímra ze zubatého chřtánu. Byla to největší ryba, která se nám ukázala a zážitek na hodně dlouhou dobu. Škoda, že jsem jí nemohl přivést na svém osmičkovém jezerním G-Loomisovi až k lodi. Ani několik dalších urputně bojujících ryb už nepřevýšilo tento krátký okamžik. V šest hodin už byla skoro tma a tak jsme jen neradi zamířili zpět. Večer jsme ještě měli další zážitek z pěveckého vystoupení domorodých zaměstnanců z kmene Zulu a náš pobyt na Pongole tak pomalu končil…