Český muškař

NAŠI SPONZOŘI

[ Titulní stránka ] > [ Závodění ] > Tasmánské zlato (3. část)

Vytvořeno: 18.04.2020

Tasmánské zlato (3. část)

Autor: Howard Croston (Volně přeloženo podle FF&FT May 2020)

Na konci třetího dne klesl tým Anglie na páté místo. Ačkoli šlo o pád o tři umístění, nebyla to žádná katastrofa, a my jsme stále měli o co hrát. Individuálně mi sedmé místo na Woods Lake pomohlo zůstat v medailovém souboji a když jsem měl po třech kolech 12 bodů, byl jsem jen dva body od bronzu a na zlato mi chyběly čtyři body, když jsem byl průběžně na čtvrtém místě.

Kolo 4. a čtvrtý den, byla moje skupina byla poslána na řeku Mersey. Znovu, i remíza může být příspěvkem k dobrým výsledkům v některých úsecích s nerovnoměrným výskytem ryb. Pro tento sektor byly použity tři samostatné autokary a před tím, než bylo oznámeno skutečné rozlosování, byli rybáři posláni k příslušnému autobusu zhruba odpovídající oblasti, kterou budou lovit. Během předchozích tří dnů se ukázalo, že pokud jste byli nasměrováni na palubu u prvního autobusu, pak jste musíte nasadit vyšší bojový rytmus v tomto konkrétním sektoru, a i když váš osud ještě nebyl uzavřen, bylo tu třeba bojovat proti produktivnějším dolním úsekům.

Takže, když jsem byl povolán a nasměrován k prvnímu autobusu v řadě, mé srdce trochu kleslo, stejně jako ostatním rybářům, kteří nastoupili do stejného autobusu! Když jsme seděli a čekali, vzpomněl jsem si na to, kolikrát jsem předtím viděl „spící“ stanoviště, které najednou předvedlo prostřední výsledky. „Spící místa “ jsou ta, která v soutěži nedosahují dobrých výsledku. Až do kola 4. nebo 5. kola. To může být z mnoha důvodů, včetně schopností rybářů, kteří zde lovili dříve, měnících se vodních a povětrnostních podmínek, a dokonce i pohybu ryb z jednoho místa na druhé. Když jsem se ujistil, že ještě není vše ztraceno, sektorový rozhodčí nastoupil do autobusu a vykřikl: „Všichni ven. Sedíte ve špatném autobusu!“ a odvedl nás k poslednímu autokaru. Pro cestu k řece se s úlevou usadilo devět rybářů.

Pak došlo k tomu, že jsem byl vytažen z autobusu do auta mého rozhodčího, spolu s Bernie Maherem, náhradníkem a kapitánem. Byl to dlouhý úsek se dvěma oblastmi dobře vypadající vody a slušným množstvím béčkové vody. Když jsem si prohlédl celý úsek a viděl v něm i několik pohybujících se ryb, rozhodl jsem se postavit čtyři pruty. Mušku-splávek; nymfovací prut s paralelní eurošňůrou a s nástavcem o průměru 0,17 mm a koncovým návazcem 0,12 mm a s jedinou nymfou; další prut s jednou suchou muškou a streamerovací prut se dvěma návazci - oba poslední jen jako možnost poslední záchrany.

Vítr silně foukal dolů po proudu, a když jsem sestavil všechny pruty, požádal jsem Bernieho, aby si sedl a sledoval širokou mělčinu na horním konci mého úseku jestli neuvidí sbírající ryby a umístil jsem zde svůj prut se suchou mušku, blízko k nejlepšímu místu, to případ že bych se musel uchýlit k plánu B.

Půl hodiny před začátkem závodu jsem požádal Bernieho, aby sledoval toto místo a přišel za mnou pouze tehdy, pokud budou ryby aktivní. Je to jediná ústní pomoc, kterou mi Bernie jako kapitán smí během závodu poskytnout. Rychle jsem sešel na dolní konec svého úseku a usadil se na velké skále na samém konci mého místa za zdí těžce proniknutelného křoví, přímo proti pěknému proudu, kterým končil můj úsek.

Zběsile

Můj rozhodčí vykřikl „Start“ a já začal nahazovat mušku-splávek do dokonalé střední říční rýhy. Krátký drift a suchá muška zmizela. Zasekl jsem a velký potočák vyskočil do vzduchu, zaseknutý na nymfě, a už se snažil utíkat po proudu za hranici mého úseku. O pár zběsilejších minut později, včetně těch, když jsem se úplně ponořil, po sklouznutí ze skály do mnohem hlubší vody, než jsem očekával, se ryba vzpamatovala a jela zpět proti vodě a rovnou mezi mé nohy a tak jsem jí nabral do podběráku a už jsem jí měl na kartě.

Postupoval jsem nyní proti proudu přes béčkovou vodu - docela rychle jsem hledal, kde bych uviděl nějaké sebemenší pohyby ryb, a snažil jsem se dosáhnout do půl hodiny další áčkové vody. Na cestě jsem uviděl velkou rybí hlavu - a ocas těsně u velké skály nad hlubokou vodou. Chvíli jsem se zastavil, abych počkal, jestli se vítr aspoň na chvíli uklidní, ale nestalo se, takže jsem nahodil na rybu svou mušku-splávek a okamžitě jsem viděl velký záblesk pod suchou muškou, když pstruh popadl nymfu. Opět mě prohnal než jsem ho dostal do podběráku, vzal znovu promotávanou Quill Nymph. Při kontrole hodin jsem zjistil, že jsem zde ztratil více času, než jsem čekal, takže jsem vynechal kus průměrné vody, abych se pokusil vrátit zpět do hry.

Když jsem se dostal na vodu „A“, tak se tu nic nedělo. Vítr byl neuvěřitelně silný a rval mi mouchy, nástavec a šňůru hned z vody a já jsem se jen snažil o jakoukoli kontrolu. Několikrát jsem vyměnil pruty z dua (muška-splávek) na jednu těžkou nymfu, abych získal lepší kontrolu, ale bez jakéhokoliv výsledku. Když jsem dosáhl k hornímu konci mého místa, našel jsem tu nějaké ryby, chytl jsem tři, ale ztratil čtyři na splávku, hlavně kvůli strašlivému větru, který mě okradl o jakýkoli kontakt - bylo to tak špatné, že mi to vlastně shodilo dvě ryby z háčku, něco podobného jsem nikdy předtím nezažil.

S pěti rybami na mé kartě a zjevně téměř vyčerpanou áčkovou vodou, podíval jsem se jen proti proudu na široký mělký úsek nade mnou, který mi už nepatřil. Na cestě dolů to vypadalo dobře, ale bylo jasné, že je voda mělčí, než jsem očekával. Když uplynul čas, rozhodl jsem se zvýšit svou pracovní rychlost a odnesl jsem nymfovací prut na břeh, znovu jsem upravil duo na minimální přípustnou délku mezi mouchami (50 cm), snížil délku přívěsu na suché mušce na 4 cm, to aby se zvýšila rychlost indikace nadměrně přetíženou koncovou nymfou s korálkem 3,5 mm - příliš těžkou na mělkou vodu, ale byl to jediný způsob, jak jsem mohl ještě mít své mušky důsledně ve hře s určitou přesností a nějakým kontaktem.

Pracovní test

Začal jsem postupovat rychleji - přikrčený, občas na kolenou a šlehající slibně vypadající vodu krátkými drifty. Když jsem se pohyboval proti proudu, začal jsem hledat ryby - a hlavně ty velké – fantastické potočáky schované v patnácti centimetrech vody. Nymfa s 3,5 mm hlavou vlastně dobře lovila a příliš nezachytávala o dno, protože vítr tlačil návazec a velký „suchý splávek“ dolů po vodě, čímž vyvažoval příliš těžkou nymfu a dával mi různé možnosti driftů. Kdykoli se vítr trochu utišil, držel jsem více šňůry ven z vody s pomocí prototypu 10,8 stop dlouhého nymfovacího prutu, který „nesl“ nymfu skrz tenčí vodu.

Ztratil jsem sice pár ryb, ale dalších sedm přistálo na mé kartě a když jsem podepsal poslední, jakmile kolo skončilo, můj rozhodčí poznamenal, že to byla největší ryba, kterou tu viděl za čtyři dny závodění, a jediná chycené v tomto místě, ve kterém jsem lovil, navzdory jiným dobrým rybářům, kteří tu byli přede mnou. Dokud někdo z nás neuloví mluvící rybu, pak některé věci zůstanou vždy záhadou, ale mně se zdálo, že se řeky v nižší nadmořské výšce začaly rozjíždět po několika dnech teplejšího počasí a ty větší ryby prostě nebyly v předchozích kolech aktivní.

Když jsme se vraceli zpět do sběrného místa pro autobusy, tiše jsem proklínal ztracené ryby, protože jsem se obával, že mě to stálo mnoho bodů. Nakonec se ukázalo, že jsem se ve skupině umístil na druhém místě, pomohl jsem si tím, že moje větší ryby porazily 13 ryb ulovených Čechem Vojtěchem Ungerem. Julen Aguado ze Španělska se také dobře vytáhl a proto očekával, že s úlovkem 21 ryb vyhraje toto kolo.

Tu noc při naší poslední poradě týmu Anglie jsme byli osmí, 23 bodů od týmových medailí. Není nemožné se zlepšit, ale nepravděpodobné dosáhnout na medaile. V jednotlivcích jsem se posunul na první místo o jediný bod, před Valeria Santi Amanti z Itálie. Tým se shromáždil kolem mne a předával mi veškeré informace, které měl z předchozích čtyř kol na Little Pine. Uvázal jsem si tři mouchy a šel spát.

Poslední den

To poslední ráno, když autobus zamířil do Little Pine, jsem začal pochybovat o tom, zda jsem lovil proto, abych se stal mistrem světa, v pozici, ve které jsem byl tak blízko a v situaci, o které jsem mnohokrát snil, a také protože to bylo na lodi, byl můj osud do určité míry jen v mých rukou. Moje mysl se rozletěla, když jsem si znovu a znovu prohlížel informace o dnešním místě. Na půli cesty k jezeru jsem si ale uvědomil, že moje přemýšlení v posledních dnech bylo v rozporu s mým úspěchem a bylo pod tlakem situace. Jaké by to bylo, kdybych si jen „lovil“, pravděpodobně bych si vedl lépe, než kdybych se pokusil vynutit si problém, takže jsem odložil svůj notebook a soutěžní mapu a pokusil se to vše vypustit z hlavy.

Mým lodním partnerem byl Rene Koops skvělý chlap, kterého znám dobře, ale levák s nízkým stylem házení, který mě posadil na špičku lodi po celou dobu; nebylo to ideální, protože jsem měl mnohem více úspěchů při lovu na straně u motoru. Když jsme vyjížděli na náš první drift, rozhlížel jsem se po Valeriovi, který byl za mnou na druhém místě a také lovil v mé skupině, což znamenalo, že přesně za čtyři hodiny budu vědět, jestli mě předstihl nebo ne. Neviděl jsem ho a usoudil jsem, že to není špatná věc.

Začali jsme driftovat přes čistší vodu přitékající z řeky, což bylo horké místo na Litle Pine, které dávalo dobré výsledky. Bohužel, stejně jako všichni ostatní a čerstvá, ještě neprolovena voda se tu cenila. Dva drifty dovnitř jezera a měl jsem na kartě rybu, ale Rene měl tři z pravděpodobně třikrát tolik ryb, kolik se jich tu pohybovalo, když tahal oranžovou lutu a Sparklera vysokou rychlostí na pomalé intermídě, zatímco já jsem zůstal na své Di3 se sestavou Streamer / Dabbler. Přešel jsem na podobnou taktiku, ale nemohl jsem vyvolat stejné množství záběrů. Když jsem se dostal do vedení člunu, přehodili jsme si konce, ale s Reneho špatným stylem házení jsme nedokázali, aby to fungovalo bez příliš velkého množství motanic. Neochotně jsem se tedy vrátil na špici.

Silně zakaleno

S ubíhajícím časem a nechytatelnou vodou, kterou bylo stále obtížnější v této „dobré“ oblasti najít, jsem udělal velké rozhodnutí, a vyrazili jsme na opačný konec jezera, který byl také silně zakalený, ale dnes se tu ještě nelovilo. Vyměnil jsem šňůru za pomalou intermídku, ale ponechal jsem na ní své mušky, Hot-head Shreck (varianta Mika Dixona, se kterou vyhrál svou svůj závod na Little Pine a mouchu, kterou jsem si navázal včera), uprostřed byl Dabbler a na konci pak černý streamer s oranžovou hlavičkou.

První drift na konci jezera a právě když jsme se chystali už otočit člun na další drift, se moje mouchy protáhly neviditelným plevelem v hnědé vodě. Rychle jsem je očistil od rostlinstva a odhodil na krátko, abych se pokusil chytit ryby ukryté blízko travin. Jeden zátah a šňůra se pevně zablokovala, a už mlátil velký pstruh ocasem o hladinu, byl chycený na oranžové hlavě. Při tomto adrenalinovém závodě jsem se, aniž jsem si uvědomil jak, vrhl na rybu a nabral jí nekompromisně do podběráku, což při délce 49,5 cm byl asi ten nejlepší krok, který jsem mohl učinit v této mělké vodě plné vodních rostlin. S úlevou jsme dali další drift a Rene rychle přidal další rybu ze stejné oblasti, zatímco já jsem jen chvíli vodil dalšího pstruha, který mi v mělké vodě spadl.

Po tichém driftu nebo dvou bez záběru jsme najeli blíže ke hrázi přehrady. Jakmile se loď zastavila, zasekl jsem další rybu, která visela na Mikeově Shreku se zelenou hlavou a po několika srdce rvoucích výskocích a jednom nepovedeném pokusu o nabrání do podběráku byl pstruh číslo tři na kartě. Rene teď stál na čtyřech rybách, a když už nám zbývalo jen 30 minut a nic se nedělo, rozhodli jsme se pro posledních pár driftů utéct zpět do oblíbené oblasti na konci jezera.

Když jsme tam dorazili, bylo jasné, že je to stále rušná oblast, a tak jsme začali s driftem dost zpět za tou smečkou a Rene rychle chytl během pár hodů rybu číslo pět. Ale minuty ubíhaly, lovil jsem tvrdě – jen jeden zpětný hod, tažení a hang, neustále chytám v různých úhlech a stále čekám na záběr ryby, ale hod za hodem nic nepřinášel. Když jsem si už začal zoufat, tak jsem najednou ucítil lehké ťuknutí, v momentě když jsem zastavil, abych přešel na hang. Soustředěně jsem zavěsil mouchy a mírně jimi trhal, oči napjaté na šňůru, ale nic… před přehozením jsem naslepo zasekl (něco, co při tréninku zjistil Steve Cullen, že taky dává ryby), ale bez kontaktu. Na chvilku jsem lehce sklonil špičku prutu, abych z ní odstranil trávu, a pak švihl muškami, abych je očistil, ale nic se nestalo a mouchy zůstaly zašpiněné. Ani nevím proč jsem se pokusil zbavit je travin valivým hodem a protože se to nezdařilo mrsknul jsem znovu prutem co nejsilněji valivým hodem a co nejrychleji stahoval šňůru, a zdálo se, že opět visím v travinách, ale šňůra ztěžkla a nebylo jisté co se děje a pak se ukázala ryba s Hot-bead Shrekem jasně viditelným na konci čenichu, jakmile jsem znovu obnovil napětí šňůry, ryba vystřelila proti větru za člunem směrem k padáku, což mě donutilo potopit prut před špičkou lodě do vody, abych zabránil zachycení vlasce o trup lodi. Jak se dalo očekávat, tato ryba mě pěkně zpotila, nořila se hluboko do travin a neustále se snažila dostat pod loď, než se nakonec dostala do podběráku.

Je po všem

Už nám nezbylo více než pár minut, udělali jsme ještě jeden krátký drift a bylo to. Mistrovství světa v muškaření 2019 skončilo a já už nemohl udělat nic víc. Nakonec jsem složil kopii své karty do stejné kapsy jako předchozí čtyři a po krátké jízdě jsme se vrátili zpět do přístavu.

Když jsme se blížili, byl jsem obklopen jinými závodníky, zjišťujícími naše výsledky, když se snažili dopracovat k jejich vlastnímu umístění, ale pár z nich už přemýšlelo, jestli mám dost pro soutěž jednotlivců, což v této fázi nebylo možné zodpovědět! Když jsem si povídal s kanadským kapitánem, zjistil jsem, že Valerio měl nějaké potíže s lodí, takže byl ještě stále na jezeře, a když jsem naléhal, aby ještě promluvil, řekl mi, že ho sledovali a viděli dvě ryby ulovené za pouhých 15 minut, s mým skóre čtyř těžce vydřených ryb jsem pocítil strach, že jsem možná neudělal dost.

Když jsem se snažil něčím zaměstnat, pomohl jsem Timovi Urbankovi, jednomu z rozhodčích a našemu průvodci v tréninkovém týdnu, vytáhnout jeho loď z jezera, zatímco jsem zkoumal horizont, zda se neblíží Valerio. Nakonec se jeho loď objevila a když jsem chytil její přední konec, abych jim pomohl vystoupit, Valerio mi dal univerzální otázku „Kolik ryb?“ Zvedl jsem čtyři prsty a on potřásl rukou „Pouze 3“. Ačkoli Valerio byla moje nejbližší a bezprostřední hrozba, David Garcia ze Španělska byl jen o tři body zpět, takže moje krátká úleva a nadšení byly rychle naplněny nejistotou.

Povinné pivo na konci bylo vypito, nasedli jsme do autokaru a já jsem se připravoval na mučivé čekání na oficiální výsledky. Musím říci, že tato jízda autokarem byla pro mne nejstresovější chvílí z celého šampionátu. Bývalý mistr světa Marek Walczyk z Polska byl také v mém autobusu a rychle začal volat další trenéry kvůli výsledkům. Asi po 15 minutách mi zamával a dal palec nahoru se slovy „Jsi mistrem světa o jeden bod!“ Autobus jásal a všichni začali dupat nohama, ale stále jsem měl pochybnosti, dokud nebudou zveřejněny oficiální výsledky. Dvakrát mi za mou soutěžní kariéru blahopřáli k vítězství na významné soutěži, jednou to bylo na Rivers National (Říční mistrovství Anglie) a jednou Rivers International (Říční mistrovství VB), a v obou případech mi při konečném součtu chyběl na první místo jeden nebo dva body, takže jsem si byl dobře vědom toho, že soutěž tak těsná jako toto mistrovství světa a s informacemi často přicházejícími z druhé nebo třetí ruky (a občas i šířením nepravdivých informací) nebyl můj výsledek vůbec jistý.

Když jsme dorazili do hotelu, byl jsem zaplaven dotazy mnoha kolegů, kteří se ptali „Dokázal jsi to?“. Vyčerpaný z posledních pěti dnů a ještě plný adrenalinu jsem popadl zbytek týmu Anglie a stáhli jsme se do malé restaurace s barem za rohem, abych se najedl a pokusil se zůstat v klidu, dokud nebudou oficiální výsledky.

Asi hodinu po večeři jsem začal registrovat desítky zpráv a oznámení na Facebooku. Otevřel jsem telefon a očekával buď vlnu politování, nebo blahopřání, s nimiž bych se setkal nejraději ... Facebook připomínal otázku, kdo „skutečně vyhrál“, a po jednom z odkazů se ukázalo, že obraz oficiálních výsledků byl již zveřejněn, ale ty byly rozmazané a nečitelné! Zatímco tým se shromáždil kolem, aby se pokusil najít jiný odkaz, který by nebyl rozmazaný, až našli jiný a jasnější obraz… Na jezeru jsem byl pátý, ale celkově jsem vyhrál, ale ne o jedno umístění, ale jen lepším počtem bodů za nejvíc ulovených ryb, tedy nejtěsnějším možným způsobem jsem se stal Mistrem světa v muškaření pro rok 2019!

Závěrečný ceremoniál byl velkolepý a upřímně řečeno jeden z nejlepších, které jsem kdy zažil. Ještě s medailemi na krku mě Marek poklepal na rameno a řekl: „Musíme se společně vyfotit“, a zavedl mne mezi skupinku šesti přítomných mistrů světa a tak jsem byl pozván do „Nejexkluzivnějšího rybářského klubu na světě“.

Dlužím mnoha lidem velké poděkování a bylo by téměř nemožné je zde všechny zmínit, ale musím jmenovat alespoň celý anglický tým, který odvedl výbornou práci i pod velmi nepříznivým vlivem a tlakem, dále organizátory, kteří připravili neuvěřitelné mistrovství, moji přítelkyni Lucy za to, že se vzdala mnoha hodin se mnou, zatímco já trénoval a řady týdnů co jsem chyběl doma kvůli závodům, mému strýčkovi Sidovi, který vzbudil můj zájem o vázání mušek, a nakonec mému zesnulému otci Ericovi, který se bohužel nedožil toho, že jsem se stal mistrem světa, ale bez něhož bych neměl šanci pozvednout muškařský prut.

Když píšu tyto řádky, zamčený doma kvůli koronavirové pandemii, vzpomínám na neuvěřitelný měsíc, který jsem strávil v Tasmánii loni v listopadu a prosinci, milión mil daleko od domova a upřímně řečeno, stále jsem to ještě úplně nevstřebal. Vždy jsem si říkal, že jestli se mi podaří získat medailí ze soutěže jednotlivců a doplnil své týmové zlato z roku 2009 a týmový bronz z roku 2014, odejdu rád. Ale možná, že ještě ne.

© 2007 MARKOnet.cz

-= tisk =-

Na začátek stránky