Český muškař

NAŠI SPONZOŘI

[ Titulní stránka ] > [ Závodění ] > Moje první individuální medaile z velkého mezinárodního závodu

Vytvořeno: 01.11.2013, Aktualizováno: 05.11.2013

Autor: David Chlumský

Moje první individuální medaile z velkého mezinárodního závodu

Naše příprava před letošním Mistrovstvím Evropy na Slovensku pokračovala po dvou lokálních závodech na Hronu a Turci večerním přesunem do Demenovské doliny, kde jsme měli strávit přípravný týden. Bydleli jsme v chatě vedle křišťálového potůčku, který byl plný i opravdu velkých ryb. Nechyběl gril, terasa, dvě koupelny…zkrátka ideální kutloch pro rybáře.

První den jsme vyrazili asi na nejkrásnější ze všech pěti závodních úseků na říčku Belou. Já s Mácou jsme šli dolů po proudu a zastavil jsem se až u začátku úseku č. I. Začal jsem asi deset metrů nad cedulí a první úlovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po chvíli lovu jsem chytal v poměrně rychlém proudu, kde bylo nad kolena vody a ponořená větev. Deset hodů a stále nic. Už jsem chtěl jít dál, ale řekl jsem si, že to ještě jednou zkusím. Nához, záběr, zásek a výskok, po kterém jsem koukal jak péro z gauče. Chvíli přetahovačka v silném proudu a pak už se mi v podběráku mrskal lipan, jakého bych tu nečekal. Na takový „potok“ to byla opravdu víc než trofejní ryba, která měřila čtyřicet sedm centimetrů! Bylo to úžasné rybářské odpoledne. Všichni si skvěle zachytali, jak na nymfu, tak na sucho. S hledáním mušek nebyl problém. Stejně jako při juniorském šampionátu v roce 2010 nám ryby nejlépe baštily bažantí ocásky, oranžtágy a na sucho olivové jepice.

Druhý den tréninku jsme navštívili nejmenší Váh nad Liptovským Hrádkem. Zde jsme si zachytali lipánky kolem pětadvaceti centimetrů. Zajímavé bylo to, že ryby byly natlačené do těch nejrychlejších proudků, jako kdyby bylo horké léto. Na táhlých hlubokých pláních jsme téměř nic neulovili. Tam ryby prostě nebyly.

O den později jsme chytali na prostředním Váhu. Tento den jsem si opravdu užil. Krásně jsme si zachytali na sucho i nymfu. Velmi mě překvapilo, jak byli místní lipani silní a bojovní. Nechci si nějak stěžovat na „naše“ lipany a možná to bude znít přehnaně, ale mít na prutě rybu přes třicet centimetrů bylo někdy opravdu „ratata“.

Čtvrtý den nás čekal Váh v Ružomberoku. Na tuto řeku jsem se těšil nejvíc, protože chytání na velkých řekách mám velmi rád…velká řeka, velké ryby. Do vody jsme vlezli okolo železničního mostu pod Jamborákem. Nasadil jsem vyzkoušené velké ohřovské a vltavské mušky, ale nic se nedělo. Ryby chtěly opět menší vzory, takže na konci oranž/redtág a na přívěsy bažantí ocásky. Bylo jedno jakou měla muška hruď a hlavičku, důležité bylo tělíčko, tedy z bažanta a menší velikost háčků. Za dopoledne jsme měli všichni nachytáno kolem patnácti ryb od dvaceti do čtyřiceti centimetrů.

Na odpolední chytání jsme se přesunuli dolů po proudu, poblíž fotbalového stadionu. Někdo šel od mostu dolů, někdo nahoru, já zvolil tu druhou variantu. Řeka zde vytváří krásné, asi stopadesát metrů dlouhé místo s hlubší rýhou u pravého břehu. Nejprve jsem toto místo prochytal za břehu s nymfou. Chytil jsem asi sedm duháků, z nichž byla většina čerstvě vysazených. Mezi nimi jsem však ulovil i starou rybu, které do půl metru moc nechybělo a dostat jí z vody byl opět krásný zážitek. Několik dvacetimetrových výpadů, výskoky téměř na druhé straně řeky, paráda!

Asi po půl hodině nymfování se začaly rojit jepice a ryby začaly poměrně slušně sbírat. Vyměnil jsem naviják s francouzem za suchou šňůru a chytil několik ryb, i když nějakou přemluvit nebyla žádná legrace. Musel jsem zeslabit až na vlasec o průměru 0,10 mm. S lipany nebyl problém, ale pokud jsem napíchnul většího duháka, tak to většinou končilo navazováním nové jepice. Protože od rána pršelo, tak už jsme ve vodě zbyli jen tři. Tréňa, Roman Heimlich a já. Ostatní klepali kosu v autě a doufali, že už se na to taky konečně vybodnem.

Složil jsem prut a vydal se k autu. Kluci si mysleli, že už také končím, ale já si byl pouze vyměnit nymfový prut za strýmrový. Na místě, kde jsem předtím chytil duháky, jsem přidal další tři, ale to už na mě z mostu mával Fojta, ať už prý jdu. Z vody se mi ani trochu nechtělo, a to hlavně protože jsem ještě nestihl prochytat to nejlepší místo. Rychle jsem tedy popošel a ještě několikrát nahodil. Podařilo se mi chytit ještě jednu rybu, ale tentokrát to nebyl duhák, nýbrž moje první hlavatka v životě, která měřila nějakých pětapadesát centimetrů… další úspěšný den.

Zbývaly nám poslední tři dny tréninku a protože už nebylo co vymýšlet, rozhodli jsme se jít chytat tam, kde se nám to nejvíc líbilo, takže jeden den prostřední Váh, další den velký Váh, kde tentokrát ulovil hlavatku tréňa (na nymfu) a poslední den Belá. Na Belé jsme si tentokrát prohodili místa. Máca, Roman a já jsme jeli na horní úsek, a Fojt se svojí partičkou jeli chytat do míst kde jsme byli my první den. Bob zůstal na chatě a dovazoval mušky.

Vyrazil jsem s Mácou proti proudu. Prvních několik set metrů nebylo až na pár míst příliš zajímavých. Byl to rychlý hrčák, ve kterém jsme jen zřídka kdy ulovili rybu, ale výše proti proudu jsme si to vynahradili. Řeka se zde zpomalila a opět vytvářela velké množství krásných míst plných ryb. Nějak jsme se s Mácou zapomněli a zpáteční cesta k autu nám trvala hodinu a čtvrt, takže jsme to měli s pěknou procházkou.

Málem bych zapomněl na trénink na Popradu. Vlezl jsem do vody a aniž bych udělal krok chytil jsem tu asi dvacet ryb! Celé čtyři hodiny tréninku jsem tedy strávil na úseku nějakých třiceti metrů a chodil stále do kola po sobě. Když jsem šel úsek po čtvrté s nymfou, ryby konečně přestaly kuličky i bobše brát. Ačkoli téměř nic nesbíralo, předělal jsem to na sucho a chytil dalších dvacet, možná pětadvacet ryb… zkrátka rybí polívka!

Přípravný týden se již nachýlil ke konci a nás už čekal jen úklid chaty a přesun na hotel Jánošík. Večer jsme absolvovali kvůli dešti zkrácené zahájení a protože pršelo už několikátý den, měli jsme trochu obavy, co to udělá s vodou. V televizi dokonce hlásili na většině území druhé povodňové stupně, takže celý následující den jsme strávili vázáním růžových blešivců, žížal, oranžtágů a podobných vzorů do kalné vody a já navíc ještě lepením goráčů. Večer ještě poslední kontrola náčiní a ráno už nám to začínalo na ostro.

Na mne čekal v prvním kole velký Váh a stanoviště číslo 11, což bylo kolem mostu v Ivachnové , na hranici úseku chyť a pusť. Náhodou to bylo jedno z míst, kde jsme se byli podívat na tréninku a nad mostem jsme viděli opravdu krásné ryby. Několik pstruhů kolem čtyřiceti centimetrů, metrovou hlavatku, prostě žádné čudly. Na tyto ryby jsem se ale bohužel během závodu soustředit nemohl, a tak jsem šel pod most. Ryby už od rána sbíraly, takže jsem začal se suchou. Asi po hodině jsem měl kolem dvaceti ryb a s tréňou jsme se domluvili, že to půjdu zkusit od spodu proti proudu, na mušku splávek. Tato volba se ukázala jako správná a po další hodině a půl jsem měl zapsáno kolem čtyřiceti úlovků. Tím ovšem prostor na chytání na mušku splávek skončil, a tak jsem se vrátil k suché mušce. Mušku, na kterou jsem chytal první hodinu však ryby ignorovaly. Chvíli mi trvalo, než jsem našel tu správnou, ale nakonec jsem ještě nějaké ryby přidal a skončil na pětačtyřiceti kusech, což byla pěkná jednička, takže opravdu dobrý začátek závodu.

Odpoledne jsem šel na Váh v Liptovském Mikuláši. V tomto sektoru se chytalo od dvaceti do padesáti ryb, takže mě celkem překvapila informace, že zde závodník ráno nic neulovil. Tak po půl hodině jsem měl zapsané tři nebo čtyři ryby a nevypadalo to, že by se mělo něco změnit k lepšímu. Na úseku mi sbíralo několik ryb, ale přemluvit nějakou k záběru bylo více než nesnadné. Protože se na Popradu druhé kolo nechytalo, byl se za mnou podívat Máca a okomentoval to slovy: „Kdybych to neviděl, tak tomu neuvěřím!“ Protočil jsem několikrát všechny své oblíbené lipanové vzory, ale nebylo to moc platné. Skončil jsem myslím na dvaadvaceti rybách, z niž jsem chytil na sucho sotva polovinu. Maličko mě uklidnila informace, že se stejným problémem na sucho se potýkali i ostatní závodníci. Ryby byly prostě velmi vybíravé a několikrát jsem dokonce viděl, jak lipan „odhlavičkoval“ i živou jepici! U autobusu jsem už věděl o pěti lidech, kteří měli více ryb než já, takže jsem si myslel, že z toho bude nejlíp desítka nebo tak něco. O to více mě večer překvapila informace, že mi těch dvaadvacet ryb stačilo na šestku v sektoru. Naštěstí to bylo moje jediné opravdu špatné místo za celý šampionát.

Druhý závodní den ráno mě čekal malý Váh a to úsek číslo sedmnáct, který končil soutokem s Belou. Po hodině tohoto závodu jsem měl ulovených patnáct ryb, ale horší bylo, že osm mi jich spadlo. Místní lipánci brali mušky velmi opatrně a tak (když to bylo možné) jsem zaseknutou rybu podešel a nechal jí, až mi sama sjede do podběráku a tím se určitě vyhnul ztrátě dalších ryb. Tři hodiny utekly jako voda a já měl zapsáno třicet šest kousků. Doufal jsem, že by to nemuselo být špatné, ale u autobusu jsem opět zesmutněl. Dva závodníci měli po třiceti devíti kusech, což mě mrzelo, protože pouhé čtyři ryby z celkově desíti spadlých by mi stačily na jedničku a bál jsem se, že by nám ta dvě umístění v celkovém výsledku mohla chybět.

Čtvrté kolo, řeka Belá. Měl jsem místo, kde se dle informací od rozhodčích ryby chytaly, ale téměř všechny z jednoho místa, a to na prvních patnácti metrech mého štontu. Zbytek byl velmi rychlý proud a sem tam nějaká ta „kapsička“ u břehu. Stál jsem na konci sektoru, pruty jsem už měl navázané a rozhodčí hlásil do začátku ještě celou hodinu času! A protože po několika dnech vylezlo sluníčko, sundal jsem si vestu a lehl si mezi kameny na břehu a usnul. Vzbudil jsem se osm minut před začátkem kola, koukal jsem jak vyoraná myš a vůbec jsem netušil, co se děje. To už však rozhodčí hlásil, že můžu začít, takže jsem se z tohoto stavu velmi rychle probral.

Všiml jsem si, že u druhého břehu ústí rozdvojení. Rozhodčí říkal, že tam přede mnou ještě nikdo nechytal, tak jsem se tam šel podívat rovnou. Byla tam tůňka, kde voda téměř úplně stála, takže jsem se schoval do trávy a na dálku nahodil právě do této tůňky. Překvapením bylo, že jsem tu chytil dva potočáky a sivena, takže příjemný začátek kola. Rozhodčí nechápal, odkud mu takové pěkné ryby nosím. Toto kolo jsem chytil třicet tři kousků, z toho ve vrchní části jen devět nebo deset. Radost mi udělalo to, že mi nespadla ani jedna ryba. Na háčcích H - 130 a H - 400 seděly jako přikované! A ještě větší radost mi večer udělala zpráva, že z toho byla jednička v sektoru.

Poslední tři hodiny závodu jsem strávil na řece Poprad. Věděli jsme, že lepší jsou horní úseky, takže mě potěšilo, že mě v autobuse četli jako prvního. Můj rozhodčí Ivan si toto místo také pochvaloval a věděl proč! Po hodině a půl jsem měl už přes čtyřicet ryb, takže místo bylo opravdu dobré. Prostředek štontu mě trochu zklamal. Byly zde skalnaté lavice a hluboké jámy. Za čtyřicet minut jsem tu ulovil asi jen deset ryb. Po závodě mi místní říkali, že tu je stodvaceticentimetrová hlavatka. Horní část úseku byla ovšem opět krásná, takže úlovky začaly znovu rychle přibývat. Poslední čtvrthodinku jsem si zpestřil přivazováním nového francouze, protože ten původní zůstal po jednom z mých záseků někde na dně, ale ještě jsem to dochytal na sedmdesát pět ryb, což byla další krásná jednička a tentokrát se dalo říct, že opravdu o parník.

Tímto pátým kolem jsme se konečně dotáhli na vedoucí Španěly a myslím, že jsme je dokonce asi o dvanáct umístění předstihli. Naše skupina měla šesté kolo volno, takže mě už zbýval pouze odpočinek na hotelu a čekání na to, jestli se nám podaří náskok udržet. Když se kluci vraceli jeden po druhém ze závodních sektorů, stále jsme přepočítávali výsledky, ale bylo to jak na houpačce. Byla to asi první chvíle závodu, kdy jsem byl opravdu nervózní. Za několik nekonečných minut neustálého přešlapování na chodbě přišel Máca se zprávou, že jsme první o pět umístění! K tomu jsem se ještě dozvěděl, že Terezka vyhrála Rožmberský pohár a že i já budu mít po dvou bramborách z juniorských mistrovství světa konečně placku v jednotlivcích, a to bronzovou. Takže samé úžasné zprávy. Pak už nás čekala jen menší oslava vítězství na místní diskotéce a následují den závěrečný ceremoniál v Liptovském Hrádku…

Na závěr bych chtěl klukům poděkovat za skvělých čtrnáct dní, Mácovi s Tomášem za to, jak se o nás pěkně starali a za to, že s námi měli tu trpělivost. Poklona patřila také celému španělskému týmu, který nám neskutečně šlapal na paty! Samozřejmě bych také chtěl poděkovat všem lidem, kteří mají zásluhu na tom, že se závodnímu muškaření vůbec věnuji. Těchto lidí je, jak by řekl Matěj Svašek „opravdu banda“, takže nebudu jmenovat. Jak se tak znám, určitě bych na někoho zapomněl…

© 2007 MARKOnet.cz

-= tisk =-

Na začátek stránky