Český muškař

NAŠI SPONZOŘI

[ Titulní stránka ] > [ Závodění ] > Jak jsem vyhrál v Irsku

Vytvořeno: 30.11.2009, Aktualizováno: 05.11.2013

Autor: Pavel Chyba

Jak jsem vyhrál v Irsku

Po loňském roce, kdy se mi podařilo celkem úspěšně absolvovat nominační závody a obstojně se umístit i v celostátním žebříčku, jsem byl podruhé nominován pro mistrovství Evropy, které se konalo v Irsku. Společně se mnou byli pro toto mistrovství vybráni moji kolegové z ME v Norsku, Igor Slavík a Vladimír Šedivý. Zbylí dva, Roman Jörka a Filip Apjár, jeli obhajovat stříbrné medaile z loňského roku, které získali na horké půdě ve Španělsku.

Pro toto mistrovství bylo vybráno jako pořádající městečko Killarney, vzdálené přibližně 300 km jihozápadně od hlavního města Irska Dublinu. Když už jsme věděli, kde budeme chytat, začali jsme shánět nějaké informace. Především Igor se snažil a přes Luboše Rozu získal mnoho informací od jeho irských přátel. Také nám domluvil průvodce, což se později ukázalo jako rozhodující. Další informace jsme získali i na juniorském MS v Chotěboři.

Odlet byl naplánován na pondělní večer 15. září hned po konání první ligy. Balení proto proběhlo velmi rychle a už jsme se scházeli na Ruzyni v odletové hale. Chvilku před jedenáctou večer se naše letadlo konečně odlepilo od země na tříhodinový let do Dublinu, kde už na nás čekalo auto z půjčovny, které jsme naložili až po střechu, a dalších pět hodin jsme strávili noční jízdou do našeho tréninkového kempu.

Podle tréninkového plánu bylo úterý vyhrazeno pro chytání na řece Blackwater. Mike nás doprovodil na úsek, který patří jeho klubu. Řeka to byla zvláštní a popravdě mě nenapadá žádné vhodné přirovnání k něčemu, na čem můžeme chytat u nás. Možná snad jen horní Vltava, ale tak dvojnásobná a hlubší. Řeka meandrovala v lukách, na kterých se všude pásly krávy. Střídaly se zde krátké proudy s úseky, které byly velmi klidné a hluboké, na kterých jsme později v průběhu lovu viděli skákat mnoho lososů.

Každý si vybral nějakou techniku a hurá do vody pro prvního irského pstruha. Já začal s intermediální šňůrou, na kterou jsem navázal tři mokré mušky. Nějaké ryby jsem na tento způsob chytl, ale nebyla to žádná divočina. Zhruba po hodince jsem přezbrojil na nymfu a počet ryb se zmnohonásobil. Mělo to však jeden malý háček, vlastně dva. Pro tento šampionát byla totiž stanovena míra dvacet centimetrů, což mnoho z chycených ryb nemělo. A druhý problém byl v tom, že až po příjezdu na místo jsme zjistili, že se toto mistrovství bude chytat jen v krátkých holinách do pasu, což byla velká komplikace, protože jsme byli značně omezeni v brození a přístupu k rybám.

Únava po nočním letu se dostavila velmi brzo, tak jsme se po pár hodinkách chytání postupně sešli u auta s různými zážitky. Všichni jsme si chytli naše první irské pstroužky, ale moudrý z našeho trénování nebyl ani jeden. Snad jen Tomáš nachytal víc ryb na mouchu splávek s parašut jepicí a s Vogézskou nymfou (Belgičanka) pod ní. Večer se ještě stavil Mike, aby se nás optal, jak jsme si zachytali, a ukázal na mapkách, které pro nás měl připraveny, kde máme další den chytat na jezeru, kde se pravidelně vyskytují ryby v hojnějším počtu.

Druhý den jsme tedy vyrazili na jezero Lough Carragh, které bylo od našeho ubytování vzdálené přibližně 60 km. Krajina zde byla úplně jiná a konečně začala naplňovat moje představy, které jsem o Irsku měl. Už to nebyla zarostlá rovina, ale zelené kopečky, které se pnuly od hladiny všudypřítomných jezer a jezírek různých velikostí. Pro trénink jsme měli zamluveny tři loďky. Vyrazili jsme tedy na vodu a ještě zdálky jsme se ptali našich zkušenějších kolegů, jestli nám benzín v nádrži vydrží na celý den. Dočkali jsme se jen odpovědi, že bohatě na dva. S klidem v duši jsme tedy vyrazili pročesávat vodní plochu.

Podle mapky jsme zajeli do menší zátoky, kterou jsme měli označenu jako jednu z lepších. Já dal jako první šňůru pomalou intermídu a Igor zvolil plovoucí šňůru. Zprvu jsme driftovali kolem břehu a zkoušeli házet do kamení, které vystupovalo z vody. První záběry na sebe nenechaly příliš dlouho čekat. Já je měl pouze po dopadu mušek do vody, ale Igorovi to žrali po celou dráhu lovu a nějaké ryby také ulovil na hang u lodi. Změnil jsem tedy šňůru na hooverku a počet záběrů se zvýšil. Velikost ulovených ryb byla maximálně do třiceti centimetrů. Zkoušeli jsme různé mokré mušky, které Šéďa vázal už od ledna. Nejlepší byli určitě ty černé, které jsme měli navázané na velmi dlouhém návazci z flurocarbonu.

V poledne jsme se sjeli na oběd a vyměňovali informace. Všichni jsme měli přibližně stejně vytažených ryb a mnoho dalších záběrů a závarů, což mě trochu znepokojovalo, protože jsme si myslel, že zkušení jezerní závodníci dokážou tyto závary proměnit.

Odpoledne jsme zajeli do jiné zátoky, kterých bylo na tomto jezeře nespočet. Protože však vysvitlo slunko, tak se počet záběrů výrazně snížil. Začali jsme proto oživovat mušky mnohem pomaleji a dále je zmenšili, což bylo velmi důležité zjištění a tak jsme ještě nějaké ryby přidali. Při cestě zpět do přístavu, začal náš motor škytat a zhruba v půlce jezera nám došla „šťáva“. Naštěstí po chvilce jeli kolem kluci a tak si nás přivázali na lano.

Další den jsme vyrazili na druhé závodní jezero Lough Lein. Jestli se mi zdál Carragh obrovský, tak pro toto jezero už nemam slova. Na dnešní den jsme měli domluveného jednoho průvodce, který nám hned po příjezdu na mapce ukázal, kam máme jet, abychom zvýšili šanci na úspěch. Taky nám hned říkal, že tohle jezero je mnohem složitější a s menším výskytem ryb na větší ploše. Už včera se mi to zdálo složité, tak jsem se snad ani netěšil na dnešní zážitky. Mým dnešním kolegou byl Šéďa.

Za svitu slunce jsme vyrazili na vodu, na které jsme neviděli ani jednu vlnku. Hned nám bylo jasné, že to nebude úplně ideální počasí pro chytání. Náš odhad se také velmi brzy potvrdil, dokud nezačal foukat mírný větřík, který alespoň trochu zčeřil hladinu. Teprve pak jsme dostali první záběry a začala se rýsovat základní sestava pro jezerní kola závodu. Šéďa dal na horní přívěs černého hoppera (Black Hopper) a o jedné mušce jsme měli jasno.

Při obědě nám kolegové poradili, abychom vyzkoušeli naše tlouštové mouchy s kuličkou. Pak jsme vyrazili na stejné místo a jezdili drifty různě daleko od břehu a získali další důležitý poznatek, že není nezbytně nutné házet jenom do břehu, ale že se ryby vyskytují i poměrně daleko od něj v závislosti na hloubce vody. Asi dvě hodiny před koncem našeho lovu jsme vyrazili ještě na chvilku na opačnou stranu jezera, abychom prochytali další doporučené místo. I zde jsme ulovili na hoppra nějaké ryby a začaly fungovat i mušky se zlatým korálkem. Večer proběhl stejně jako všechny předchozí a následující. Rychlá večeře a hurá k „mučidlům“ dovázat osvědčené mušky, pro další den chytaní.

V pátek za námi dorazil Lubošův známý Aidan, s kterým jsme jeli opět na Carragh. Ráno jsem vyrazil s Romanem a konečně jsme se dočkali i větších ryb. Oba jsme si chytli potočáka, kterému do čtyřiceti moc nechybělo. Někomu se to může zdát jako malá ryba, ale i průvodce nám říkal, že je to na místní jezero větší kousek. Chytal jsem sestavu hopper na horním přívěsu, prostřední přívěs jsem střídal a dole jsem měl buď goldkopa z bažanta, na kterého přišel předchozí den Filip, nebo nějakou mokrou černou mušku, podle toho zda foukal vítr.

Odpoledne jsem vyrazil s Tomem a musím uznat, že je to opravdu „přísný“ trenér, ale je zároveň pravdou, že jeho nevšední metody přípravy nesly v závodě svoje ovoce. Toto odpoledne mi ukázal, jak se mají chytat ryby a jak se nenechat vyprovokovat k předčasnému záseku. Prostě mě v lodi rozsekal na maděru. Ale všechno zlé je pro něco dobré a já jsem věděl o další mouše, kterou dám na prostřední přívěs. Touto muškou byla osvědčená Kate MacLaren ve variaci s červeným korálkem.

Poslední den našeho neoficiálního tréninku jsme strávili na Leinu, kam za námi přijeli tentokrát hned tři průvodci. John, Aidan a třetím do party byl uznávaný místní závodník Martin Feerick. Počasí bylo tentokrát takové, jak jsem si ho představoval a na které jsem se do Irska připravoval. Fučelo a pršelo prakticky celý den, ale bylo to taky poprvé a naposled. Ráno jsem jel s Aidanem, abych také okoukl něco z irských triků. Už v průběhu našeho tréninku jsme se bavili o tom, že nebudeme házet daleko od lodi, že je to na takhle malé potočáčky zbytečné a že nám pak hodně ryb padá. Dnešek mě v tom jenom utvrdil. Aidan házel maximálně patnáct metrů, dvakrát třikrát potáhl a už zvedal prut a nechal mušky skákat po čepicích vln.

Já nasadil naši sestavu. Nahoře černý hopper, střed Kate McLaren a dole goldkop bažant. Protože byly velké vlny, vyměnil jsem po chvilce golda za Claret Dabler a zbylé mušky zvětšil o jedno číslo na velikost háčku 10. Driftovali jsme ve stejné oblasti, jako při minulé návštěvě. Opět jsme ulovili nějaké rybky, takže toto místo bylo naši první volbou pro závod v tomto sektoru. Odpoledne si mě vzal do lodi Martin a jeli jsme na druhou stranu jezera. Ukazoval mi, kde jsou různé mělčiny a zlomy a kam jet za jakého počasí. Bylo to velmi zajímavé a přínosné. Moc ryb už jsme sice nechytli, ale přínos dnešního lovu byl obrovský.

V neděli ráno jsme se stěhovali do oficiálního hotelu a atmosféra začala s blížícím se závodem houstnout. Vtípků ubývalo a zachmuřených a nic neříkajících tváří přibývalo. Odpoledne jsme ještě absolvovali oficiální zahájení, které bylo moc vydařené, protože dnešní den hrálo místní družstvo finále jejich fotbalu, který se ale pravidly nedá srovnat s naším. Celé město tím žilo a slavilo. Z hospod, které byly narvané k prasknutí, se tito fanoušci chodili dívat, co že se to děje, když slyšeli místní mladé dudáky za kterými šel celý průvod. Atmosféra to byla úžasná.

V pondělí jsme vynechali oficiální trénink a jeli se ještě jednou podívat na řeku, které jsme v průběhu předchozího týdne moc nedali. Taktika byla jasná, každý si musel vyzkoušet mouchu splávek, protože to byl při první návštěvě nejúčinnější způsob. Ryb jsme moc nechytli, což nám bylo trochu divné, ale později se to vysvětlilo tím, že tu den před námi byli Francouzi. Když už jsme tu byli, tak jsme se ještě zajeli podívat, jak jsou vytyčeny závodní úseky.

Úterý, první den závodu

V prvním kolo chytaly všechny skupiny. Já měl závod na řece a lovil jsem na místě, které jsme viděli předchozí den. Začal jsem v nymfou v ideálním proudku se sestavou mušek: horní přívěs Vosges Nymph, střed Orange Tag,Nymph a na konci Red Tag Nymph, vše se stříbrnou hlavou. Velikost kuliček jsem měnil podle hloubky vody a možnosti brození k danému proudku, protože jsem na sobě měl jen již zmiňované „prdelačky“. Během první hodiny nymfování jsem ulovil osm ryb, což byl dobrý základ do dalšího pokračování závodu.

Bohužel proudky „došly“ a já jsem musel jít na dlouhou táhlinu, kde se tu a tam u druhého břehu pod větvemi ukázala nějaká sbírající ryba. K tomu se ještě zvednul silný vítr, že jsem nebyl schopen hodit přesně pod ty větve a udržet šňůru tak, aby nezačala brázdit. Lepší zabrození nebylo kvůli krátkým broďákům možné a tak se zbylé dvě hodiny změnily v trápení a boj o pár rybiček. Konečný počet dvanácti ryb byl i pro mě po dobrém začátku zklamáním. Výsledkově to ale špatné nebylo. Byla z toho pěkná dvojka za Španělem, který chytal na sucho a se svými 21 rybami porazil zbytek soupeřů rozdílem třídy. Třetí byl Francouz se sedmi úlovky.

Odpoledne jsem měl volno, tak jsem se na chvilku natáhnul, abych si odpočinul. Samozřejmě jsem držel palce svým kolegům, aby prodali to, co jsme celý týden tvrdě trénovali. Velmi dobře zachytal Roman, který si připsal jedničku a dvojku na Leinu. Bohužel Igorovi se v prvním závodě na Leinu nepodařilo chytit rybu, ale v druhém kole si připsal na velmi těžkém místě na řece dvě ryby a udělal pěkný průměr. Filip s Šeďou zachytali taky střed, takže jsme po prvním dnu atakovali medailové pozice.

Středa, druhý den závodu

Já a Igor jsme jeli na celý den na Carragh. Roman si dal ráno řeku. Láďa dvakrát Lein a Filip to měl složitější, protože chytal Lein a odpoledne řeku.

Dopoledne jsem byl na lodi s Irem z týmu dva. Hned na začátku mě dost překvapilo, že pro svůj lov zvolil potápivou šňůru a mušky měl poměrně blízko u sebe. Ale nenechal jsem se zviklat, nasadil jsem hooverku a tři osvědčené mušky. Před závodem jsme si ještě na mapce ukázali, kam chceme každý jet a protože to byla přibližně stejné místa, tak s tím neměl ani jeden z nás žádný problém.

Bohužel na tato místa mířilo více lodí, což nebylo úplně to nejlepší. V prvním driftu jsme ulovili každý dvě ryby. Já prohazoval kratšími hody vějířovitě svých devadesát stupňů, které mi byly na lodi podle pravidel určeny, a přibližně třiceticentimetrovými zátahy přitahoval šňůru k lodi a zhruba na osmi metrech ji začínal pomalu zvedat a drnkat hopprem o hladinu. Ir měl taktiku založenou na hodně dlouhém hodu a rychlém roly-poly. Záběrů moc neměl, ale když už přišel, většinou ho proměnil. V druhém driftu přidal rybu a dohodli jsme, že pojedeme na jiné místo.

Další dvě hodiny jsme bloudili po jezeře, oba se čtyřmi rybami. Přibližně půl hodiny před koncem kola jsme se rozhodli, že se vrátíme na naše původní místo, kde jsme nikoho neviděli. Přijeli jsme tam a během čtvrt hodiny jsem měl další čtyři ryby v lodi., Ir přidal jen jednu a byl konec. V tomto závodě jsem si všiml, že můj partner chytá na mušky blíž u sebe. Když jsem to v průběhu závodu zamotal, rozhodl jsem se to udělat podle něj a počet proměněných záběrů stoupl. Je možné, že jsem s dlouhým návazcem ve vlnách nebyl úplně v kontaktu s muškami, a když jsem ucítil zatažení, tak ryba už měla mušky z tlamky pryč. Každopádně jsem to do dalších kol dělal už kratší, a jak se ukázalo, asi to nebylo špatné rozhodnutí. V tomto kole jsem si připsal trojku za prvním Angličanem a druhým Španělem, kteří měli stejně ryb, ale ty jejich byly větší.

Do odpoledního kola jsem šel do lodě s oním Španělem, který mě už dvakrát porazil. Nebylo to vůbec jednoduché, protože neuměl ani slovo anglicky a já zas nerozumím nic španělsky. Domluva mezi námi tedy proběhla za pomoci znakové řeči, ale oba jsme pochopili, kam chce ten druhý jet. Zkusili jsme jeden dlouhý drift v místech, kde Igor ráno zaznamenal tři ryby. Španěla jsem nechal házet do břehu, kde chytil dvě malé rybky a já se věnoval zlomu, kde jsem čekal ryby. První záběr jsem měl přibližně po pěti minutách, ale ryba mi hned po záseku spadla. Na další záběr jsem čekal nekonečných 45 minut a přišel už ve chvíli, kdy jsme skoro naráželi na břeh a já odhodil mušky jen na nástavci ke břehu. To bylo poprvé, co Španěl kroutil hlavou. Pak jsme přejeli do jiné zátoky, kde jsem měl další záběr, ale rybu jsem utrhl při záseku.

Oba jsme pochopili, že musíme změnit místo, tak jsme vyrazili směrem k přítoku, kde byly všechny ostatní lodě. Boatman mi řekl, že ráno měl v lodi Poláka, který nachytal ryby v jedné oblasti a navrhl mi, abychom ji na pět minut vyzkoušeli. Po čtyřech minutách jsem chytil svou druhou rybu. Pokračovali jsme tedy v driftu směrem ke břehu a já už měl pocit, že by to chtělo otočit, ale Španěl byl proti a chtěl to dojet až ke břehu. Nebránil jsem se a po dvou hodech jsem vytáhl do lodi třetí rybu. Španěl zakroutil hlavou podruhé.

Pak jsme vyjeli na vodu podle mých představ. Dlouho se nic nedělo, ale přibližně ve vzdálenosti 50 metrů od břehu to začalo. V drobných vlnkách jsem přestal přitahovat šňůru dlouhými zátahy a začal jsem pomalu mlýnkovat. Záběry na sebe nenechaly dlouho čekat. Vytáhl jsem další dvě ryby a ještě jednu za ocas, další dvě mi spadly po záseku a jedna skoro v podběráku. Španěl měl také svoje šance na rybu, ale žádnou nedostal ani do tahu, tak zakroutil hlavou potřetí a byl konec závodu.

V tomto kole jsem si připsal čtyřku a po nepříliš vydařeném začátku jsem ji bral všemi deseti, i když dvojka se mi setřepala kousek od podběráku deset minut před koncem. Na Francouze s devíti kousky jsem ale neměl. Po čtyřech kolech jsme se dostali na pomyslnou bednu, ale medaile byla stále ještě hodně daleko. O první místo se prali Italové s Francouzi, my jsme byli třetí a za námi smečka pronásledovatelů v čele se zlepšujícími se Poláky.

Poslední den mě čekalo dvakrát jezero Lein, kde se předchozí den opravdu hodně nulovalo a počet úlovků zde dál velmi rychle klesal. Po příjezdu nás uvítalo ranní slunce a hladina jak zrcadlo. Nebyl to věru pěkný pohled, ale pro každého to bylo stejné a všichni si přáli alespoň drobné vlky. Pro ranní kolo jsem měl na lodi opět Ira, ale tentokrát z družstva jedna. Byl to příjemný kluk, ne o moc starší, než já. Dohoda s ním byla jednoduchá, protože měl vytipovaná přibližně stejná místa. Nechal jsem ho tedy velet s tím, že se nebudeme vzájemně blokovat a budeme chytat tak, abychom oba nachytali. Jako rozhodčího jsme měli pána, který místní jezero dobře znal, tak nám jen potvrdil, že náš výběr je moc dobrý.

Zhruba po dvaceti minutách jsme dojeli do asi sto metrů širokého průlivu mezi ostrovem a břehem. V průběhu cesty navíc začal foukat mírný větřík, což bylo dobré znamení. Vedle nás zaparkovala ještě jedna loď, která se natlačila více do břehu. Hned jak jsme odstartovali závod přišly první záběry. Ir chytal plovoucí šňůru a já svoji sestavu na hooverce. Driftovali jsme přibližně 300 metrů směrem na kamennou mohylu, která čněla z vody. Po prvním driftu to bylo 2 : 2. Druhá loď zmizela a neviděl jsem, že by chytli rybu.

V dalším driftu si připsal jednu rybu Ir a já byl bez záběru. Když jsme toto místo driftovali potřetí a nic se nedělo, tak jsem si v duchu říkal, že už by to chtělo nějakou změnu místa, ale nahlas jsem neřekl nic a chytal dál. Pak přišlo mých nejlepších osm minut celého mistrovství. Během této doby, jsem ulovil pět pstruhů a měl ještě další záběry. Kam jsem to hodil, tam se něco dělo. Už jsme nikam nejeli a jezdili pořád přes toto jedno místo. Při každém driftu jsem vytáhl aspoň jednu rybu. Ale jen asi na čtyřiceti metrech čtverečních. Konečný stav byl 13 : 4 pro mne a tak to byl nejlepší závod, jaký jsem kdy na lodi odchytal. Byla z toho jasná jednička a nejvíce ulovených ryb na jezeře Leinu za celé mistrovství.

Do posledního kola jsem šel na opačnou stranu tohoto jezera. V ranním kole zde šest lidí neulovilo rybu, což mě trochu znepokojilo. Navíc jsem měl na lodi Francouze, tak jsem byl trochu nervózní z toho, jestli se mě nebude nějak snažit odstavit a jak to bude. V polední pauze jsme za ním chtěli jít, abychom se domluvili na férové hře, ale jaké bylo naše překvapení, když přišel sám. Dohodli jsme se tedy, že budeme chytat společně tak, abychom oba ulovili co nejvíce ryb. Ještě před startem se mě ptal, jestli jsem nervózní, že moc dobře ví, jak jsem na tom dobře v pořadí jednotlivců. Nervozita samozřejmě byla a velká. Na to mi jen řekl, že si myslí, že to zvládnu. A pak mi vyprávěl, jak byl v podobné situaci ve Švédsku na MS a že ji zvládnul, tak proč bych to prý neměl zvládnout já.

Potěšen touto důvěrou jsem začal chytat, ale bylo to velmi těžké. Po hodině a čtvrt jsme neměli oba ani rybu. Oba jsme sice zmastili nějaký ten záběr, ale vždycky to byla jen taková rána a nic. Pak začal fičet opravdu silný vítr a já musel změnit svoje mušky za větší. Vlny byly opravdu velké, ale pstruhům se to evidentně líbilo, protože jsem během půl hodiny ulovil tři ryby a značně se uklidnil. Francouz pak také během pár hodů ulovil dvě ryby. Říkal, že bychom mohli ještě zkusit jedno místo, kde nachytal na závodech na jaře. Neměl jsem proč mu nevěřit a tak jsem svolil k přejezdu.

Jeli jsme tam sice dvacet minut, ale stálo to za to. Každým hodem záběr, dařilo se mi dokonce ryby zaseknout, ale pstruzi mi v těch vlnách vždycky vyskočili, zaklepali hlavou a byli pryč. Takových zážitků jsme měli oba hodně. Já jsem nakonec přidal dvě ryby, když jedna měla 39 cm. Francouz chytil čtyři a tu poslední asi tři minuty před koncem. Byla to moje první porážka v lodi na tomto šampionátu. Nakonec mě ale nemrzela, byla z toho čtyřka za výborně chytajícím Polákem s deseti kousky, Angličan jich měl sedm, můj Francouz Bertrand Jacquemin šest a já pět. Bylo dobojováno, teď už jen nervy, jak to dopadlo.

Čekání na výsledky bylo nekonečné. Stihli jsme si mezitím dojít na večeři, ale pak už to přišlo. Po tajemném příchodu našeho vedení mohla radost propuknout naplno. Stříbro pro družstvo a zlato pro mě. Každý, kdo to zažil, moc dobře ví, jaké jsem v tu chvíli měl pocity.

Oslava byla velkolepá, prostě adekvátní dané situaci.

Na druhý den byl naplánovaný závěrečný ceremoniál s předáváním medailí. Moc jsem se na něj těšil, hlavně na hymnu. Z tohohle hlediska mě vyhlášení hodně zklamalo, protože zde neměli ani stupně pro vítěze a při hymně se mnou místní fotografka cloumala, abych se jí na fotkách neleskl. Ale to je jedno, jsme rybáři, tak budeme stejně nejvíc vzpomínat na zážitky u vody. Na závěr bych chtěl moc poděkovat všem členům naši výpravy. Všichni makali na sto procent a tvrdá práce byla po zásluze odměněna stříbrnou medailí. Moje zlatá tak patří celému týmu, protože bez něj, bych ji nikdy nezískal. Ještě jednou moc díky, kluci!!!

© 2007 MARKOnet.cz

-= tisk =-

Na začátek stránky