[ Titulní stránka ] > [ Závodění ] > MS juniorů 2008 – Portugalsko – 1. část
Vytvořeno: 30.09.2008, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
Nastal den D a 28. července se náš juniorský reprezentační tým sešel na letišti v Ruzyni, aby zamířil směr Portugalsko, kde se konalo VII. Mistrovství světa juniorů. V letošním roce se náš tým kompletně obměnil a omladil. Do týmu se nominovali dle loňského žebříčku Filip Lukáš, Jindra Kalivoda a Míra Bonešický. Na letošním západočeském poháru juniorů si zbývající dvě místa zajistili Štěpánka Marková a Jakub Krpec. Trenérem týmu byl Milan Janus a já byl pověřen funkcí vedoucího týmu. Po příletu do Lisabonu jsme si vyzvedli objednaný vůz Volswagen transporter a vydali se do dvě stě kilometrů vzdáleného městečka Tábua, kde bylo naše tréninkové centrum. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu jako naši seniorští reprezentanti v roce 2006.
Druhý den ráno byla dohodnuta schůzka s organizátorem Nuno Duarte, který nám měl předat povolenky a instrukce k tréninkovým vodám. Hned poté jsme se vydali prozkoumat první největší řeku Mondego. Tahle zhruba stejně veliká řeka jako je Vltava pod Lipnem neoplývala moc velkým množstvím ryb. Stanovili jsme si taktiku, rozdělili se po řece a šli na to. Po dvou hodinách lovu jsme se sešli a výsledkem byli pouze dva pstruzi potoční na černého streamera na celé naše družstvo dohromady.
Na středu jsme měli dohodnuté zvláštní povolenky pro trénink na horním úseku nejmenší řeky Ceiry. Milan Janus a Míra Bonešický zůstali na úseku řeky u auta a já se s ostatními členy týmu vydal proti proudu řeky. Řeka byla na březích dost zarostlá, takže jsme mohli jen jít vodou a střídat se v lovu. Zkoušeli jsme to několikrát obejít a rozdělit se, ale nešlo to, protože břehy byly zcela zarostlé neprostupným trním. V pěti lidech jsme zde měli jen jeden záběr, kdy Filip Lukáš zasekl, ale nezdolal potočáka na napodobeninu koníka. Když jsme se vrátili k autu, čekali tam na nás naši dva kolegové. Oba chytili kolem splavu dva potočáky na suché mušky. Odpoledne jsme zajeli na dolní úsek Ceiry, kde jsme našli jez, který sloužil jako místní koupaliště. Pod jezem byla říčka, dost podobná závodním úsekům. Neměli jsme už moc času, a tak jsme trénovali jen dvě hodiny. Přišel jsem na to, že pstruzi docela dobře berou kromě kobylek také velké olivové chrostíky „Godardy“.
Ve čtvrtek byla na programu velikostně střední řeka Alva. Dle mapy, propiskou počmárané od Nuna, jsme tréninkový úsek dlouho hledali, ale nakonec jsme dorazili k cíli. Na parkovišti na začátku tréninkového úseku byla nějaká dvě auta s francouzskými poznávacími značkami. Naši známí francouzští kolegové nás předběhli. Nezbývalo nám nic jiného než jet o kousek níže po proudu řeky.
V nedaleké vesnici jménem Caregal byl značen sjezd k řece, jenže tak prudký, že jsem se jako řidič vůbec netěšil na cestu zpět. Dole jsme se rozdělili a šli na vodu. Já s Filipem Lukášem jsme se prodírali hustým trním proti proudu řeky. Po několika desítkách metrů jsme uviděli praporek. Trošku jsme znejistěli, jestli to není závodní úsek. Napadlo nás prozkoumat to ještě dál - a najednou další fáborek a po kuse zase další. To už nám bylo jasné, že něco není v pořádku. Vraceli jsme se tedy k autu a cestou zpět jsme vyhnali ostatní od vody. V autě jsem popadl mapu a zjišťoval, kde to vlastně jsme. Mapa jasně říkala, že na tréninkovém úseku, ale po zažitých předchozích zkušenostech jsem raději volal Nunovi. Ten mě ubezpečil, že je to jakési staré značení a můžeme lovit dále. Chvíli jsme ještě zůstali a pak se rozhodli přejet jinam.
Trochu s obtížemi jsme dorazili k řece a šli opět lovit. Tady byl snad nejkrásnější úsek řeky, co jsem v Portugalsku viděl, a také to bylo znát na rybí obsádce, protože jsme tu ulovili nejvíce pstruhů. Opět se všem osvědčily velké kobylky a mně zase „Godardi“. Zkoušel jsem i nymfu v krásných proudech, ale bez úspěchu.
V pátek jsme vyrazili na dolní úsek řeky Ceiry, kde bylo hodně prostoru k tréninku. Sešli jsme tentokrát více po proudu a rozdělili se po úsecích. Řeka byla opět hodně zarostlá a vše tu mělo trny. Pstruzi, které jsme tu ulovili, byli schovaní ve skrýších pod větvemi a v padlých stromech. Osvědčila se opět kobylka, „Godard“, a kluci dokonce chytili nějakou tu rybu na nymfu. Po obědě jsme si přeházeli místa a šli lovit po sobě. Všichni chytili opět po nějakém tom pstruhovi - Štěpánka pak našeho největšího pstruha asi dvacet sedm centimetrů. Jasně, že to není žádná velká ryba, jenže na místní poměry už ano.
V sobotu jsme ještě zajeli odzkoušet úsek Alvy, kde jsme potkali Francouze. Za ty dny tu bylo asi hodně družstev, ale zajímalo nás, jak nám to půjde na hodně prochytané vodě. Štěpánka tu šla nymfovat do proudů pod jezem a ulovila tři potočáky. Mireček zamířil s mokrou do keřů a vytáhl pstruha. Málem měl ještě jednoho, ale ten mu to urazil. Ostatní kluci tu v nadjezí také něco ulovili, takže se nám skóre zdálo na takové podmínky docela dobré. Odpoledne jsme věnovali dovazování vzorů a večer jsme se zašli podívat do městečka. V neděli dopoledne jsme opět vázali osvědčené vzory a pak už následovalo balení a odjezd do oficiálního hotelu v Penacově.