[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Jiné revíry ] > Sáva opět nezklamala
Vytvořeno: 18.01.2011, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Václav Stránský
Na začátku září potvrzuji „Karasovi“ svoji účast a pln očekávání se nemohu dočkat toho 13. října, kdy je plánovaný den odjezdu. Mám tedy téměř měsíc a půl času a tak všechny volné chvíle věnuji přípravě a vázání mušek. S Jardou si během této doby několikrát voláme a ten mě upozorňuje, ať to s tím vázáním nepřeháním, že ryby jdou na úplně jiné mušky než vloni a že to doladíme až na místě. Týden před odjezdem mi opět volá: „Vypadá to špatně, po vytrvalých deštích se voda zvedla z normálu 50 kubíků na 350. Už jsem myslel, že nikam nepojedeme, ale podle posledních zpráv voda opadává a tak uvidíme. Zavolám ti ještě den před odjezdem“.
Nakonec to dobře dopadlo, díky pěknému počasí voda klesla na normál, takže vyrážíme do Slovinska podle plánu. Máme se sejít až v penzionu. Oproti loňsku jedeme jen čtyři. Jarda vyjel z Rožnova, ve Zlíně nabral Martina a dále pokračovali na Mikulov, Vídeň, Graz a Villach. Já jedu se Standou z Prahy přes České Budějovice a dále na Graz, což se později ukázalo jako veliká chyba a časová ztráta. Do penzionu jsme dorazili až krátce před sedmou hodinou večer a už je tma. Jarda s Martinem to tedy obhlédli za nás a s radostí nám oznamují, že na jednom úseku Sávy Bohinjky pozorovali sbírající duháky. Byly mezi nimi i ryby přes půl metru.
Po krátkém seznámení se ukazuje, že Martin vůbec nenavštěvuje pstruhové revíry, chodí muškařit na mimopstruhové řeky, ukazuje fotky ulovených línů, candátů, ale i pěkných potočáků. Standa je hlavně jezerní muškař, nejvíce jezdí na Kouty, ale občas si zajede i na železnobrodskou Jizeru. Pak se ještě domlouváme jak bude probíhat zítřek, dopoledne Sáva a odpoledne Bohinjka a poté vážeme mušky až do jedné hodiny po půlnoci.
Ráno vstáváme v půl osmé, rychle snídáme a v devět jsme už u vody. Martin se Standou na „francouze“ nikdy nechytali a tak jim Jarda předvádí, jak takový lov vypadá. Konečně všichni chytáme a po chvíli už vodím svého prvního většího duháka, který se mi však u hladiny vypíná. Netrvá to ani moc dlouho a zasekávám další rybu. Tentokrát je to pěkný lipan přes čtyřicet centimetrů, Jarda mě s ním fotí a už je tu další lipan, který mi po jednom z výpadů mizí i s nymfou.
I Standa, který je kousek nade mnou, chytá pěkné ryby. Většího duháka pouští bez focení, ale lipana už si fotí, je to prý zatím jeho největší. Jarda byl ještě kousek nad námi a taky chytá pěkné lipany, ale asi po hodině přišel k nám, že mu tam najela hlavatka, začala lovit a bylo po chytání. Jsme zabrozeni v proudném úseku mezi většími balvany. Toto nádherné chytání trvalo asi dvě hodiny. pak jako když utne. Blíží se poledne a tak jdeme z vody, že se půjdeme podívat jak je na tom Martin a dáme si pauzu na svačinu.
Martin chytal taky menší duháky a sem tam nějakého lipana, ale všiml si, že kámen, u kterého stál, je víc pod vodou než ráno. Voda stoupla asi o 20cm. Jarda nás upozorňuje, že na Sávě Dolince je nějaká přehrada a že občas tu „hýbou“ vodou. Nám hýbali po všechny tři dny. Při svačině se domlouváme co dál. Dobrá volba by byla „tíšina“ asi o 200 metrů níž po proudu, jenže tam už jeden muškař je. Nakonec se rozhodujeme, že zůstaneme tady a na „tíšínu“ půjdeme až zítra. Odpoledne zajdeme zkusit na Bohinjku duháky na sucho.
Asi po dvou hodinách jedeme se Standou na Bohinjku, Jarda s Martinem zůstávají ještě na místě. Sáva Bohinjka je s vodou spíše pod normálem. Standovi se daří chytit na sucho dva malé lipánky a zanedlouho duháka 33cm. Já jsem až na několik „drbanců“ v proudu stále bez ryby, proto brodím na druhou stranu řeky, kde je keř, jehož větve se naklání až nad hladinu. Místo vypadá velice slibně, ale po půlhodině prohazování olivovou jepičkou nemám ani záběr a tak brodím zpět ke Standovi.
Mezitím přichází Jarda s Martinem a Jarda nám sděluje, že chytáme na špatném místě, že musíme ještě asi o 50 metrů proti proudu na klidnější úsek. Nahazuji olivku do míst, kde se před chvílí udělalo pěkné kolo od sbírající ryby. Muška neuplavala snad ani dva metry, když mi Jarda, který stojí na vyvýšeném břehu za mnou, říká: „Máš ho tam!“. Já jsem záběr proti sluníčku ani nepostřehl a tak sekám až po jeho upozornění. Zásek sedí, cítím velký odpor asi půlmetrové ryby, ale po chvíli tah ustává a ryba je pryč. Ihned posílám mušku do míst, kde se udělalo další kolo a mám další záběr, opět duhák, ale tentokrát o dost menší, ale i ten se mi vypíná chvíli po záseku.
Kontroluji mušku a skoro nevěřím svým vlastním očím. Od předešlé ryby je oblouček háčku ohnutý téměř do pravého úhlu. Jarda konstatuje, že mám na zdejší ryby tu mušku navázanou na slabém háčku. Večer musím tedy několik jepiček navázat na silnější háčky. Pomalu odcházíme na večeři do penzionu. Večer vážeme opět mušky a Jarda vypráví různé historky, mimochodem i o „srdečnosti“ některých místních lidí. Jarda sem jezdí už několik let tak asi 5x do roka. Když tu byl poprvé, zajeli autem až k řece a na louce minuli starou oprýskanou ceduli, které nevěnoval dostatečnou pozornost. Když se vraceli, auto mělo propíchané všechny čtyři gumy. Až potom si pozorně prohlédli ceduli, na které byl nápis – soukromý pozemek. Ani jsme si nevšimli, jak čas rychle utíká, jsou dvě hodiny ráno, takže jdeme spát.
Vstáváme do kalného rána, ale mlha během snídaně a naší přípravy mizí a vítá nás nádherný slunný den. Jedeme na „tíšinu“. Chvíli to trvá, než najdeme stanoviště ryb, ale pak to stojí za to. Chytáme nádherné lipany i duháky. Voda se stejně jako včera opět zvedla, ale na tomto klidném úseku to na apetitu ryb nebylo tak znát. Standa chytl nádherného lipana 48cm, Jarda na rozhraní proudu a klidné vody duháka 51cm a já za chvíli po něm též duháka podobných rozměrů. Standa mi ho podebírá, chvíli na něj kouká a pak mi říká: „Vydělal sis mušku“. A opravdu, pstruh má na každé straně tlamky mušku. Tu mojí a ještě druhou, jak se později od Jardy dovídám, je to místní napodobenina larvy chrostíka. Ani Martin nezůstává pozadu a chytá pěkné lipany. Kolem poledne ryby přestaly brát a tak se přesouváme na místa, kde jsme chytali už včera. Většinou jsme ale ulovili zase jen menší ryby. Byla stále vyšší voda, stejně jako včera.
Asi po hodině odjíždíme na Bohinjku, ale ryby se dnes nezvedly a tak úspěch slaví Martin s nymfou, který zabrodil na místo pod keřem, kde jsem já včera na sucho nechytl nic. Martin tu tahá duháka za duhákem. Nejsou to žádní obři, všechno ryby mezi 30 - 33cm, ale za dvacet minut jich má asi deset. Končíme až když mu ryby přestaly brát. Na potočáky jsme ani letos neměli štěstí, ale právě v těch místech, kde chytal Martin, jak jsem se později dověděl od Jardy, chytl jeho známý o týden později osm potočáků, z nichž největší měřil 71cm a ten nejmenší měl asi 42 cm.
Sobotní ráno vůbec nevypadá dobře, je zataženo, chladno a občas zaprší. Během dne přeháňky ustaly, ale zataženo a zima byla po celý den. Začínáme na „tíšině“, ale dnes ryby neberou ani tady. Jdeme tedy ještě kus níž, kde jsme ještě nechytali. Nejdříve zkoušíme štěstí v menším proudu, ale ani tady to není o moc lepší a tak pomalu postupujeme po proudu, až se dostáváme do míst, kde z vody vyčuhují velké balvany. Zastavuji se u větší tůně, nedá se tu zabrodit, hned u břehu je hloubka a v nazelenalé vodě není vidět na dno. Nade mnou jsou stromy, takže se s prutem nemohu moc rozmachovat a nymfu spouštím napůl valivým hodem pod špičku prutu a indikátor vedu těsně nad hladinou.
Uběhlo deset minut a žádný záběr, přitom Martin, který chytá kousek pode mnou, už několik duháků má. Prodlužuji tedy koncový návazec na 2,5 metru. No, teď by to mohlo být ono, říkám si, když cítím, jak nymfa škrtá o kameny na dně. Sleduji indikátor, který se asi po pěti náhozech náhle zastavuje a tak ihned sekám. Ryba jezdí sem tam v hluboké tůni, ale jen co ji chci přitáhnout, vyráží z tůně do proudu a bere si asi 20 metrů šňůry. Snažím se jí otočit a přitáhnout, ale daří se mi to vždy jen na rozhraní proudu a klidné vody. Jakmile ucítí, že vyjíždí z proudu, okamžitě se obrací. To už ke mně jde Jarda a vše fotí. Asi po pěti minutách se mi rybu daří vydolovat z proudu a v klidné vodě už nemá tolik sil a tak se mi jí daří navést do podběráku. Je to nádherný duhák, kterému do padesáti chybí jen málo. Zanedlouho chytám menšího lipana a pak dlouho nic.
Je stále chladno a občas jsou i přeháňky a tak se domlouváme, že domů pojedeme už zítra, původně jsme totiž chtěli jet až v pondělí. Po tomto rozhodnutí se vracíme zpět k „tíšině“, ale tam už jeden muškař je a tak jdeme ještě o něco dál proti proudu. Já zůstávám na místě, kde včera Jarda chytl duháka 51cm. I dnes tu chytám pěkné ryby, ale jdou hlavně lipani 40 - 42cm. Chytl jsem tu i několik pěkných duháků, ale žádný nebyl jako ten Jardův ze včerejška. Po chvíli se asi 20 metrů nade mnou objevil i Standa, který chytal u vyvráceného stromu uprostřed řeky, kolem kterého se vymlela hluboká tůň. Také už na tomto stromu visely tři naše signalizátory. Standa chytal hlavně lipany, ale i slušného duháka. Když na mě volal, aby mi ho ukázal, tak mu spadl do vody. Asi po hodině ryby braly míň a míň, tak jsme na sebe kývli, že jdeme za Jardou a Martinem.
Rozhodujeme se, že pojedeme na Bohinjku. Jarda s Martinem zůstávají u nymfy, já se Standou převazujeme na sucho. Daří se mi chytit několik menších lipanů. Za kamenem u břehu sbírají další dva, ale ty se mi nějak nedaří přelstít. Už jsem chtěl jít jinam, když přichází Jarda a tak mu říkám o dvou sbírajících rybách za kamenem. Ještě než stačím vybrodit, tak už Jarda na nymfu jednoho přemluvil. Později se dovídám, že dostal i toho druhého. Jdu směrem ke Standovi. Standa už nechytá, a když mě vidí, spěchá ke mně. Připadá mi nějaký divný, ale než se ho stačím na cokoliv zeptat, zastavuje nás starší pán a vytahuje odznak rybářské stráže.
Když zjišťuje, že jsme Češi, dává se s námi do řeči. Dovídáme se, že fandí českému hokeji a Jirka Dopita „very good player“, pak se ještě dovídáme kde v kterých tůních zde na Bohinjce jsou štiky a velcí potočáci. Z kapsy vesty vytahuje krabičku a ukazuje nám strímry, které na zdejší potočáky platí. Prozrazujeme, že jsme tu dnes poslední den a že už toho asi moc nestihneme. Podáváme si ruce, přeje nám dobrý lov a loučíme se.
Standa si sahá do kapsy a povídá: „ Tak tomu říkám závěr“ a vytahuje foťák. Dává mi ho do ruky a na display je velký duhák. Ptám se kolik měl a Standa radostně odpovídá, že 65 cm a tahal ho deset minut. Mezitím přichází Martin, který Standu fotil. Nebylo to však tak jednoduché. Martin byl kus od Standy a tak Standa musel hulákat, aby ho Martin vůbec slyšel. Pak mi ukazoval, v kterém místě ho chytl. Bylo tu docela mělko, vůbec jsem nechápal, kde se tam vzala tak velká ryba. Pak to balíme a končíme. Standa nás pozval na skleničku, že tu rybu musíme zapít. Velké ryby tu tedy jsou. Druhý den ráno se loučíme s tím, že napříště se máme nač těšit. Včerejší přeháňky přešly v ustavičný liják a tak jsme nakonec rádi, že už jedeme domů…