Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Jiné revíry ] > Vyznání
Vytvořeno: 31.07.2010, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Jiří Pejchar
Vyznání
My všichni u nás v doma v Chotěboři jsme hrdi na krásné údolí kolem naší Doubravy. Ale snad jen málokomu naše řeka pomáhá tak jako mně. Dá se také říci, že se snad dokonce stala i mým dalším sourozencem. Když přijíždím na kole přes serpentiny dolů k řece, už zdálky slyším to její malebné zpívání. Čím jsem blíže, tím zpívá naše Doubravka výrazněji a krásněji. Její tóny mi zní jako tisíce malých bubínků, do kterých klepe jemná síla proudu. Každý kamínek je jako malý bubínek, který vydává svůj vlastní tón.
Přijedu k řece, sesednu z kola a jdu se podívat na vodu a poslouchám její malebné tóny. Rozhlížím se kolem sebe a vidím smrky, lípy a také břízy, jak si ve větru ševelí a v korunách skrývají různé ptáčky zpěváčky. Slyším kosa, tamhle nad polem zpívá skřivan a jen trochu ten koncert narušují nadávky sojky, která už zase hartusí, kdo že to tu dneska je?
Sejdu až k říčce, zastavím se a pozdravím se s kamarádkou: „Ahoj, řeko, jak se dneska máš?“ Jdu kolem vody a cítím tu vůni lesa, který je vždy dobře naladěn. Jdu dál a už uvidím své známé místo, kde můj pstruh „Franta“ právě znovu zalovil.
„Tak Františku, nastal čas, abychom se poprali!“, ale František je mazák a nedá si jen tak něco líbit. Plave si sem tam a pokukuje kolem sebe kde by něco snědl. Včera si pochutnal na jepicích, ale dneska už jich má plné zuby. Chrostíků se mu zachtělo, pacholkovi!
Já stojím na břehu řeky a zatím nic netuším, ale zápas už pomalu začíná. František má své spojence, jepice, které prolétávají všude kolem. „To bude ta správná volba“, říkám si a hned vyzývám Frantu na souboj. Starý pstruh ale nade mnou vede jedna nula a já vymýšlím další taktiku. Rozhlížím se kolem a u velkého smrku naproti letí zase jepice. Pozor! Copak je to za ní? Co se to tam krčí v jejím stínu? Podívám se pořádně a vidím třepetajícího se chrostíka, který chce být pro změnu mým spojencem.
Hned proto měním taktiku a teď se Františku těš! Pstruh zpozorní, když uvidí můj útok shora. Ale kdepak, jen se vyjel podívat a můj atak, který snadno odrazil. „No nic, kamaráde, teď Ti to spočítám se vším všudy“ a svůj útok na Františkovu tvrz zrychluji. Františka to tempo rozčílilo a bohužel, góóól!. Franta se zmítá v křeči a nechce tomu uvěřit, že právě teď prohrál. Tříská vztekle kolem sebe a řeka, naše paní rozhodčí, jeho protesty neuznává. Franta nám zase trochu povyrostl a zesílel od té dob, co jsme se spolu naposled utkali. Za malou chvíli se ale vrací zpět do svého koutku.
Odcházím od Františkova teritoria a jdu dál podle řeky. Je tu ještě mnoho dalších bojovníků, které bych mohl vyzvat k souboji, ale boj s Františkem moji touhu zvítězit zcela naplnil. Jdu dál kolem řeky a na palouku vidím srnu! Stojí nehnutě a v klidu si požírá všechny pochoutky, co nabízí louka. Koukám se na ni, když náhle vítr zafouká, aby jí napověděl, že má nezvaného hosta. Chvíli ještě stojí a přemýšlí, ale najednou se rozbíhá a rychle mizí mezi stromy.
Přejdu palouk a jdu se zaposlouchat do tónů řeky, která si v tomto místě vyhrává mohutněji. Je tu totiž mnoho velkých kamenů, velkých bubnů, které tu rozehrávají svůj koncert pro všechny příchozí. Ještě chvíli stojím a pak už se vracím. Přicházím ke kolu a odjíždím zpět. Řeka zpívá a já poslouchám každý její tón. Slyším ji, ale čím dál méně, až se její nápěv vytratí úplně. Přijíždím domů odpočatý, s pocitem vítěze a plný energie. „Děkuji Ti, řeko, já zase brzy přijdu, neboj!“
