[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Jiné revíry ] > Lov lososů - Ve štěstí to není
Vytvořeno: 02.01.2010, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Malcolm Greenhalgh (Volně přeloženo z Fly Fishing and Fly Tying, leden 2010)
Stále více zjišťuji, že je pro mne obtížné lovit po celý dlouhý den, protože mám už opotřebované klouby. Je to důsledek posledních sezón, kdy jsem strávil mnoho času pozorováním řady muškařů při lovu lososů v řekách od irské Mourne, anglické Ribble až po norskou Tanu a Namsen. Někteří z nich lovili s velkým úspěchem a další chytli jen velmi málo a já si myslím, že už jsem přišel na to v čem je ten rozdíl. Ale pro začátek je třeba uvést pár základních bodů.
Slyšel jsem, že se o někom říká, že je dítě štěstěny, že chytne vždy více lososů než by byl jeho příděl. To je ale nesmysl. Je možné občas mít či nemít štěstí. Ale každý, kdo pravidelně nic nechytne, anebo uloví jen náhodnou rybu, bude asi něco dělat špatně.
Použití špatné mušky se často bere jako vysvětlení neúspěchu. „Vy jste chytal na tuto mušku? Pak není divu, že jste nic nechytl!“
Na to zapomeňte! Navažte si oranžovou krevetkovou mušku jako Ally´s Shrimp, nebo mou Orange Hackle Shrimp nebo černou jako je Munroe či Stoat´s Tail, v různých velikostech, či provedeních na jedno, dvou či trojháčku, anebo jako trubičkové mušky a to je vše co budete potřebovat. K volbě velikosti mušky se ale ještě vrátím.
Nejčastěji se používá plovoucí šňůra, protože se s ní nejlépe hází. Eric Robb, který byl ve svých pozdních letech jedním z nejlepších průvodců na řece Spey, mi dal radu, na kterou nikdy nezapomenu. Nepoužívej plovoucí šňůru pro lov lososů, vezmi si od konce jara do podzimu šňůru s potápivým koncem, nebo intermediální šňůru, nebo pomalu potápivou šňůru a rychle potápivou do chladné vody.
Já nemám rád šňůry s potápivým koncem, protože se s nimi nehází tak dobře jako s intermídami, nebo pomalu potápivými šňůrami (ve skutečnosti je intermída také pomalou potápivkou). To jsou tedy šňůry, které používám nyní pro lov lososů, kromě skotských řek na jaře, anebo velkých a divokých řek v Norsku.
Proč nepoužívám plovoucí šňůru? Bill Arnold je velmi zkušený lovec lososů a mořských pstruhů, který nám popsal příchod plovoucích plastikových muškařských šňůr a jejich vliv na počty ulovených lososů na řece Lune na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Před tímto obdobím všichni používali hedvábné šňůry, které se musely neustále vysušovat a mastit Mucilinem, aby jakž takž plavaly. Když jsme začali lovit s novými plovoucími šňůrami tak naše úlovky poklesly. Brzy jsme přišli na to proč. Naše hedvábné šňůry se hned od začátku potápěly na konci a to stáhlo naše mušky hlouběji. Pomocí spojky jsme pak k plovoucí šňůře připojili hedvábný konec a naše úlovky opět vzrostly. Sink-tip plovoucí šňůra nebo intermída, které byly vyrobeny nedlouho nato, vylepšily Bilovy první pokusy.
Dále, nepoužívej velmi dlouhý nástavec. Šest až osm stop je víc než dost a při použití rychle potápivé šňůry stačí čtyři stopy. Pokud nebyl losos poplašen šplouchnutím šňůry na hladinu, pak už není příliš opatrný vůči samotné muškařské šňůře. David Smith jednou vyzkoušel krátký splétaný návazec při lovu v řece Nith a nepoužil ještě nylonový konec, ale navázal mušku přímo na konec pletenky. Chytil na to obrovského lososa se šedivým hřbetem. Věřím i tomu, že kdosi chytl i na mušku přivázanou přímo na konec potápivé šňůry. Vtip je v tom, že delší nástavec zmenšuje vliv šňůry na mušku a kratší nástavec na intermediální nebo potápivé šňůře lépe přenáší její pohyb na mušku.
Připadá mi celkem neuvěřitelné, že drtivá většina těch, kteří chtějí zvýšit své rybářské schopnosti, nekonzultovala nikdy tuto otázku s nějakým učitelem házení. Je to speciálně problém pro takové lidi jako jsem já, kteří tráví většinu roku chytáním pstruhů, lipanů a mořských pstruhů s lehkým jednoručním prutem. Na podzim pak na pár týdnů přejdeme na 15 stop dlouhý prut s desítkou šňůrou. Můžeme pak dělat jemné hody nad hlavou s naší lehkou výbavou, ale s těžší sestavou, zvláště když zkoušíme „Spey cast“ po větru, se presentace mušky často mění na cákající. Někdo, jehož hody mají daleko do dokonalosti, pak bičují vodu a hází stále do stejného místa. Mělo by to být provedeno tak, že první hod ještě nebude dokonalý, ale druhý je ten, který by měl (doufejme) chytit rybu.
Lososi jsou citliví živočichové, kteří se dokáží vyhnout všem druhům predátorů na své dlouhé pouti Atlantikem. Plácnutí muškařské šňůry na vodní hladinu docela stačí k jejich poplašení. Ale šplouchající zvednutí šňůry z vody a další plácnutí šňůry na hladinu to ještě zhorší. Druhý hod to tedy může vylepšit, když nabídne správně mušku, pokud ovšem už poplašený losos neprchl. Uděláte-li špatný hod, pak už je při přehození ryba pryč.
Jestliže vaše lososí šňůra přistává do vody se šplouchnutím často a ne jen náhodně, potom jděte za kvalifikovaným instruktorem a dívejte se, jak se to má správně dělat, než znovu půjdete na lososy. Takový instruktor je schopen rychle rozpoznat vaše chyby a může vám říct, jak je odstranit.
A je tu ještě druhá možnost, když jsme unavení, tak můžeme začít házet špatně. Někteří, když vidí jiné rybáře tahat lososa za lososem, jsou z toho frustrovaní a jen bičují vodu. Když cítíš, že se ti něco z toho stalo, tak přestaň lovit a dej si pauzu. A vždy, když někdo chytne lososa a ty ne, tak se ho zeptej, jak se mu to podařilo a co ty děláš špatně?
Udělej z něj „borce“ (a ze sebe vola).
Jaká by měla být ta muška, která perfektně loví lososy? Měla by se začít pohybovat přes řeku hned po dopadu, s hlavičkou obrácenou proti vodě a ocáskem po vodě a poskakovat přímo do lososích stanovišť. Měla by vypadat jako něco živého, co by mohlo být pro lososa k snědku, stát za prozkoumání, nebo nějaká potenciální hrozba, která musí být prohlédnuta a pak zničena rozmáčknutím v tlamě. Žblunknutí mušky do vody před hlavou lososa, nebo náhlé zablýsknutí se mušky vedle něj by mohlo vyvolat stejnou odezvu. Losos často pronásleduje mušku a někdy po ní chňapne, ale to nebývá moc často! To se stává tehdy, když vedeme mušky po stejné dráze jako při předešlém hodu.
Další otázkou je, jak rychle by se měla muška ve vodě pohybovat? Před řadou let, když mě Hugh Falcus zval ke spolupráci na knize The Salmon & See Trout Fisher´s Handbook, jsem se ho optal na jeho dřívější tvrzení, že by se měla muška pohybovat přes proud rychlostí mezi 4 – 7 km za hodinu. Po kratší diskusi jsme dospěli k názoru, že vlastně nějaká ideální rychlost neexistuje. Nedávno jsem ulovil lososa v mělkých vlnkách na 10 cm dlouhou Snake Fly , když jsem lovil s potápivou šňůrou, 90 cm dlouhým nástavcem a s jednoručním prutem a stahoval mušku jak jsem mohl nejrychleji. Mušku jsem nahodil přes proud trochu proti vodě a když se udělal na šňůře větší oblouk tak jsem začal mušku rychle stahovat a ryba do toho pak divoce praštila.
A pak by tu byla ještě teorie, že by se lososí muška měla pohybovat co možná nejpomaleji a k dosažení toho je nutné neustále přehazovat oblouk na šňůře u prutu proti vodě. Ve velmi hlubokých, vířících se, velice prudkých a silných řekách jako jsou Spey, Tay a v některých úsecích Tweedu a Aberdeen Dee může být nutné pomalu přehazovat šňůru. V řekách kde teď lovím, nebo jsem mockrát dříve lovil, jako jsou dva lososí úseky na konci léta na řece Dee, na řekách Nith, Cumbrian Derwent, Lune, Ribble a Hodder a v různých malých říčkách v Irsku, tam není přehazování šňůry vůbec nutné, ledaže by v nich bylo opravdu mnoho vody.
Podle mých pozorování je přehazování šňůry špatné, protože ničí správnou nabídku mušky. Správně chceme dosáhnout toho, aby muška pracovala v proudu ihned po dopadu stahováním za napnutou šňůry. Toto napětí vzniká tím, že se na šňůře udělá v proudu oblouk. Takže opravdu potřebujeme trochu toho břicha na šňůře. Ale v příliš rychlé vodě může ten oblouk táhnout přes vodu moc rychle. Může, nemusí, ani losos nemusí souhlasit s tím, co si o tom myslíme.
Nejdříve jsem se učil už v roce 1979 ty nesmysly o tom, že se má šňůra po nahození hned přehazovat. Měl jsem rezervovaný týden chytání na středním Ninthu a začal jsem lovit v pěkné tůni s proudem u druhého břehu. Nahodil jsem přes řeku pod úhlem asi 45 stupňů a má muška přistála hned vedle hlavního proudu a pak jsem udělal velké přehození šňůry proti vodě. Pak jsem si všiml, že muška uvázla na dně jen pár palců od místa přistání. To se stalo ještě třikrát či čtyřikrát, než jsem si uvědomil, že po přehození se má muška snadno potopí až ke dnu a pak se zachytne za každou vhodnou věc. Jestliže se ale mezitím včas udělal na šňůře oblouk, pak začala muška správně pracovat. Zkoušel jsem to dělat různě rychle a zjistil jsem, že čím byl hod rychlejší, tím lépe se pak dalo vodit mušku přes stanoviště lososů. Dnes je to jasné, ale v těch dobách bylo přehazování šňůry naprosto běžnou a uznávanou metodou.
Nahodíme mušku ke druhému břehu do bodu A a přehodíme šňůru proti vodě. Mušku pak necháme pasivně driftovat směrem dolů, s pomalým mrtvým driftem přes proud do bodu B. Potom necháme mušku plout perfektně vodou bez lososů až pod rybáře do bodu C. Lepší způsob je nahodit napnutou šňůru tak, aby se šňůra napnula hned po dopadu mušky a ta se pak třepala přes proud nad rybami (obr. 3b) V pomalejší vodě může být dobré nahodit mušku do stanoviště ryb a pak jí stahovat přes ryby. Muška byla nahozena do bodu A a vše se děje držením na napnuté šňůře. Také může být někdy nutné, hned jak se muška dotkne vody, zatáhnout za šňůru a pak už jen můžeme pozorovat průchod mušky přes odpočívadlo lososů.
Obr. 3a: Lososi stojí těsně pod stromy nad vodou asi dva metry od protějšího břehu. Mušku nahodíme tak, aby perfektně dopadla až ke druhému břehu a pak uděláme oblouk proti vodě. To umožní mušce pomalu driftovat směrem po proudu a po chvíli začne krásně plavat přes proud nad hlavami lososů.
Obr. 3b: Lepší presentace mušky k protějšímu břehu je bez přehození šňůry kdy muška začíná ihned plavat.
Znám velmi dobře jednu velkou lososí tůň, ve které jsou dvě odpočívadla lososů. Jedno je blízko u protějšího břehu a druhé se nachází vedle prvního, asi ve třetině řeky za velkými kameny (lososi rádi odpočívají také za velkými balvany). S kamarádem jsme pozorovali muškaře, který opakovaně lovil v této tůni. Nahodil ke druhému břehu před stanoviště lososů a udělal velké přehození šňůry proti vodě. Viděli jsme jeho oranžovou mušku jak pomalu driftuje vodou dokud se šňůra nenapnula a pak se začala muška třepat v proudu a právě v té chvíli, zrovna když začala muška pracovat, přehodil rybář šňůru a muška zas netečně driftovala vodou. Udělal pět přehození šňůry během doby, po kterou se muška pohybovala na deseti metrech vody. Pak chytal mušku dolů po vodě. Jeho muška se nezatřepala tou správnou rychlostí více než jen na pár centimetrech své dráhy, než opět provedl nové přehození šňůry. Byla to ukázka toho jak se losos nemá chytat! (Obr. 4a)
Obr. 4b: Jak by se to mělo chytat? Muška se nahodí do pomalejší vody u druhého břehu trochu po vodě. Šňůra se nepřehazuje. Šňůra se musí stahovat tak, aby udržovala mušku ve správném chodu. Špičkou prutu udržujeme přes šňůru mušku v kontaktu.
Věřte mi, že ve většině lososích tůní znamená přehazování šňůry jen dobrý základ pro neúspěšný lov. A je tu ještě několik dalších věcí, které lidi dělají nesmyslně. Například jsem si všiml, že někteří rybáři pocukávají špičkou prutu po každém nahození (někteří proti vodě a jiní po vodě). Proč to dělají? Stejně jako přehazování šňůry to nemá žádný smysl.. Ale z vysokého břehu můžete pozorovat jak toto počínání ničí chod mušky. Pozoroval jsem mnoho dalších rybářů, kteří házeli tak špatně, že jejich muška dokonce dopadala do vody až za koncem jejich šňůry. Tak se nemůže chovat nějaký živočich, který by měl nalákat lososa k záběru, je to jen do vody spadlý podzimní list.
V jedné známé tůni je odpočívadlo lososů hned pod břehem, ze kterého se hází do vody. Když se sem připlížíme po kraji břehu, tak ryby vždy odplavou. Musí se to udělat tak, že na ně házíme přes hlavu z vody a stojíme pět metrů od kraje řeky (15 stop dlouhý prut musíme držet tak, aby se šňůra nezapletla do pobřežních porostů).
Věhlasný vazač Robert McHaffie mi jednou vyprávěl zajímavou příhodu. Jednou večer chytl několik malých dvoukilových lososů (grilse) v mělkém zúžení řeky. Když se sem vrátil druhý den ráno, tak tu našel člověka, který se brodil právě v místech, kde včera zasekl své lososy. Vyplašil si tím ryby z jejich odpočívadla a tak nechytl nic.
Koukni se znovu na poslední diagram. Je snadné vyplašit při brodění lososy z jejich odpočívadla za balvany ve třetině řeky. Broď proto jen tehdy, když je to opravdu nutné. Chceme-li chytat více lososů, pak je třeba řídit se těmito pravidly:
V minulosti existovaly celkem uznávané tabulky o přesné velikosti mušky v závislosti na teplotě vody, barvě vody a výšce vody, ale dnes již nemají žádnou platnost.
Před pár lety chytl můj syn Petr na řece Hodder krásného dvacetiliberního lososa. Byla to jeho první velká ryba a při gratulaci k takovému úlovku jsem chtěl také vidět na co ho chytl. Když mi tu mušku ukázal, tak to bylo něco otřesného. Křídlo bylo z černé srsti a sedělo na ramínku háčku jen pod mírným úhlem a já hned poznal kam se mi ztratila má nejlepší medvědí srst. Karmínové nožky byly navinuty špatně a kroužkování nebylo provedeno pravidelně, ale nejvíc mě překvapil ten starobylý kovaný háček ve velikosti č. 2. V takovéto vodě bych já tehdy použil háček o velikosti 8 nebo 10. Žádný losos, který si alespoň trochu váží sám sebe, by neměl vzít takovouto ohavnost a přitom to byl takový kus! „ Nesmíš věřit všemu co píšeš, otče“ odpověděl mi můj třicetiletý hoch. „ Nahodil jsem do pomalé vody u druhého břehu v čele tůně, proud začal napínat šňůru a jsem mohl pozorovat lososa, který skočil po zrychlující se mušce.
Rychlost a velikost té mušky mně přivedlo k myšlence, že když chceme lovit rychle, pak je třeba použít velkou mušku. Větší muška znamená delší, takže když vážeme-li na trojháček č. 14 krevetkové vzory o celkové délce 1,5 cm, pak by se měly prodloužit v ocasní části tak, aby byly dlouhé 3,5 cm.
Takže v krásném a teplém létě nebo podzimu by měly být perfektní 5 cm dlouhé mušky na trojháčcích o velikosti 10 – 12, které necháme k rybám přinést přes proud (bez přehazování šňůry). Jestliže ale chceme zrychlit chod mušek stahováním šňůry, pak by velikosti 6 – 8 mohly být efektivnější a chceme-li táhnout co nejrychleji, pak by se mělo jít na velikosti č. 3 – 4. Ve velmi rychlé vodě používej větší mušky. Na stojaté vodě (jezero nebo tůň bez proudu) jsou základem dozadu prohnuté mušky ve velikost 12 – 14, i když mnozí britští lovci lososů stojáky ignorují, přestože tam lososi jsou. Metoda pokusu a omylu nám bude přinášet nové zkušenosti a také se vždy nezapomeň zeptat úspěšných rybářů na velikost mušky (nejen na velikost háčku, ale i délku mušky) a také na výšku vody.
Musím si při této příležitosti vybavit vzpomínku na jednu z nejlepších tůní na mé zamilované Irské řece. Voda byla nízká a já jsem zde pracoval se svou muškou. Za těchto podmínek by většina místních rybářů použila mušku ve velikosti č.14, ale já jsem navázal vzor ve velikosti č.10 a tahal jsem jí o poznání rychleji. Když jsem si dal přestávku, tak jsem potkal místního průvodce, který mi řekl, že ta muška je dvakrát větší než by měla být. „Řekni to těm třem lososům, co mám v boudě“, byla má odpověď.
Z vlastní zkušenosti vím, že mnozí muškaři nemají žádnou představu o tom, co dělají jejich mušky ve vodě. Nahazují, přehazují či nepřehazují šňůru, drží prut pod nějaký, úhlem vůči vodě a mušce, nechají jí kroutit se ve vodě a pak udělají další dlouhý hod. Tito nezkušení rybáři prostě nevědí co mají dělat. Přitom když chytají na sucho či na nymfu, tak se chovají docela jinak.
Na základě svých toho jsem dospěl k závěru, že úspěšní lovci lososů nejsou jen ti, kteří umějí správně házet, ale hlavně ti co dovedou kontrolovat chod své mušky a rychlost, kterou muška plave v řece. Se štěstím to nemá nic společného. A hlavně je třeba stále přemýšlet o tom, co dělá muška ve vodě.
Poznámka: Malcolm Greenhalg lovil na mnoha řekách ve světě, pravidelně se účastní různých rybářských akcí v Británii a napsal několik knih o muškaření.