Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Vltava nad Lipnem ] > Chvála brček
Vytvořeno: 30.11.2010, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
Chvála brček
Letošní muškařskou sezónu na Teplé Vltavě jsem otevřel až 6. června, když jsem zde byl na výletě se skupinkou účastníků CNM 2010. Bylo krásné předletní počasí a na obloze se jen občas přehnal nějaký ten mráček. Voda v řece byla zvýšená a vypadalo to na velmi dobrý lov. Šel jsem s Robem na můj testovací úsek kus pod Dobrou, a i když jsem tu nějaké úlovky zaznamenal, nebylo to zdaleka tak dobré jako před rokem.
Asi po hodině různých pokusů jsme se rozhodli vylézt na pravou stranu řeky a přejít na další dobrý úsek. Břeh je zde poměrně vysoko nad vodou a strmě klesá do vodní hlubiny.
Šel jsem těsně kolem vody a občas jsem do ní nahodil i své nymfy, ale nemohl jsem na nic přijít. Proto jsem se také stále držel i své osvědčené letní sestavy s černou zlatohlavou nymfičkou na konci a malou béžovou českou nymfou na přívěsu.
Najednou se mi zdálo, že se ve velmi dobrém místě, jen kousek od břehu, udělalo malé kolečko na hladině. Přísahat bych na to nemohl, ale zastavil jsem se a bedlivě jsem pozoroval vodu. Sedl jsem si na břeh a přemýšlel, zda bych to neměl předělat na suchou mušku. Bylo ale ještě dost před polednem a tak se mi to zdálo přece jen hodně brzy. V těchto místech se totiž drží ti největší lipani a já jsem nechtěl svou případnou kořist nijak poplašit. Čekal jsem na další sebrání, ale nic se nedělo.
Asi po pěti minutách jsem to nevydržel a spustil jsem své nymfy do míst, kde snad bylo před chvílí ono malé kolečko. Koncová nymfička byla na vlasci o průměru 0.10 mm a malý bobíšek měl kravatku jen o dvě setinky silnější. Spirálový indikátor v barvě chatreuse jsem držel těsně nad vodní hladinou a čekal, co se stane.
Asi se mi to jen zdálo, pomyslel jsem si, a znovu jsem nahodil a přivedl své nymfičky až těsně k strmému a kamenitému břehu. Indikátor se klidně vznášel nad vodou a já jen trochu přizvedl špičku prutu a pak jsem naslepo přisekl. A ono to nešlo. Můj trojkový Sage XP prut se ohnul a jeho špička mířila směrem do proudu. Chvíli se nedělo nic a tak jsem trochu přitlačil na prut. Odpovědí bylo dvojité zakývání a pak se zcela natažený indikátor pomalu rozjel proti proudu. Je tam!
Ryba ještě chvíli sledovala břeh a pak se pustila silným proudem přes řeku. Musel jsem jí povolit šňůru, protože ani zvýšený tlak na prut jí nepřinutil zvednout se ode dna. Byl jsem hodně napnutý a čekal jsem na první objevení se lipana u hladiny. To ale ještě delší čas nepřicházelo, ale pak najednou se tmavofialové ryba objevila několikrát pod hladinou a já uviděl obrovskou tmavě rudou hřbetní ploutev starého vltavského mlíčáka.
Samo o sobě by mi to už mohlo docela stačit ke štěstí, protože bylo zřejmé, že se tentokrát jedná o velmi mimořádný kus. Já jsem si ale hodně přál, aby ještě chvíli vydržel na mém háčku bez protihrotu. Zavolal jsem proto na Roba, který to vše z povzdálí pozoroval a po několika pokusech jsem konečně vylovil z kapsy ve vestě fotoaparát. Můj starý Olympus měl Holanďan prvně v ruce a nebylo pro něj snadné rychle pochopit mé instrukce, jak se s ním fotí, protože jeho mechanika už má své určité mouchy. Rob udělat rychle pár snímků ze zdolávání a pak už jen čekal na vylovení ryby.
Musel jsem sledovat jak svůj úlovek tak i fotografa, ale podařilo se to. Konečně jsem přitáhl unaveného lipana ke břehu a snažil se ho uchopit do volné levé ruky, protože podběrák už delší čas k vodě nenosím. Chvíli se mi to nedařilo a pak se mi zasekl háček z přívěsné nymfy do prstu ruky a hrozilo, že se ryba z jemného koncového vlákna utrhne. Stiskl jsem tedy rukojeť prutu v podpaždí a uvolněnou pravičkou jsem si vytrhl háček z prstu a pak jsem oběma rukama vyzvedl lipana nad vodu.
Přitom mi ale ujely nohy a já sklouzl po břehu do vody až skoro po pás, ale rybu jsem už nepustil. Mít u sebe nějakou míru, tak myslím, že by se jí mohlo naměřit dobrých 43 cm. Jen zkusmo jsem přiložil svůj úlovek k prutu a pak už šla ryba zpět do vody. Rob také nelenil a udělal pár snímků a pak mi řekl, že tak velkého lipana ještě nikdy neviděl. To jsem mu docela rád věřil...
Do oficiálního konce kalendářního léta už chyběl jen měsíc, když jsem zase kosil trávu na své chalupě ve Stögrově Huti. Také jsem si odpoledne zajel na houby do lesa pod Jedlovou horou, ale nebyla to žádná sláva a málem jsem tam uvízl, když mi lesníci zavřeli závory na zámek a já jen tak tak projel jednou starou cestou pro traktory. Však jsem také musel jet jen „po špičkách“ a ještě jsem při tom pěkně brousil břicho mého Fordu o vysoký střed cesty. Stále jsem jen čekal, že někde uvíznu, či prorazím olejovou vanu motoru.
Ze samé radosti, že jsem zvládl dnešní automobilovou rely, jsem dostal chuť na pstruha. Nějak se mi zdálo, že už ani nevím, jak ten potočák chutná a tak jsem se pro něj vyrazil do Lenory. Bylo krátce před sedmou navečer, když jsem zastavil u soutoku Teplé Vltavy s Řásnicí. Slunce bylo ještě nad kopci a pomalu se blížil vlahý večer. Plán byl jednoduchý. Nejdříve poškádlím ryby na nymfu a až začnou sbírat, tak to předělám na sucho.
V soutokové tůni mne však zaskočila nová cedule, která hlásala do světa, že se tu nesmí rybařit. Někdo si tu trochu pohrál s předpisy a vyhradil si zákaz rybolovu v letním období asi v kilometrovém úseku nad soutokem i pro třetinu této krásné tůně. Moc se mi to nelíbilo, ale nějaké menší a střední lipany jsem tu také chytil.
Daleko větší naděje jsem však vkládal do tůně pod mostkem, ale pstruzi byli ještě někde zalezlí a tak jsem tu jen píchnul pár lipánků a proudníků. Postupoval jsem v podobném duchu po proudu dolů a stále jsem čekal na svou chvíli. Slunce už zapadlo, ale bylo stále ještě dobře vidět a tak jsem se držel nymfové taktiky a občas uvolnil z háčku malého pstruha či středního lipana.
Byl jsem možná 800 metrů pod soutokem a tedy už za místem, kde se tok řeky odráží od skalnatého podloží doleva, když jsem uviděl u protějšího břehu pěkné kolečko těsně před kamenem. Říčka je tu široká jen možná 10 metrů a hluboká tak po kolena, takže musíte být moc opatrní, abyste si své ryby nepoplašili. Rychle jsem vylezl na levý břeh, vyměnil naviják s plovoucí šňůrou a chystal se navázat mušku. Na konci nástavce však byl vlasec o průměru 0,14 mm a to bylo pro zdejší poměry moc silné vlákno.
Najednou se začalo rychle šeřit a já nemohl najít v kapse vesty dvanáctkový silon a stále se mi pod prsty pletla jen desítka. Tak se nedá nic dělat, dáme tam tedy tu desítku a už jsem se chystal jí svázat se čtrnáctkou na konci hotového forpasu. Mladému chlapci by se to povedlo hned, ale prsty mladého důchodce nechtěly poslouchat a oči už také vypovídaly v tom šeru poslušnost. Tiše jsem zuřil a znovu a znovu opakoval důvěrně známý postup a znovu a znovu jsem se musel vracet do bodu nula. Jak dlouho to trvalo nevím, ale mně to připadalo jako věčnost.
Jedinou útěchu jsem měl v tom, že ryba před kamenem pravidelně sbírala a nepřestala ani ve chvíli, kdy jsem měl konečně hotový ten proklatý uzel. Teď tedy přišla na řadu konečně otázka, kterou mušku navázat. Bylo už hodně šero a já vlastně ani nevěděl, co ta ryba právě žere. Malou jepičku se mi v té tmě už navázat nepodaří a tak jsem vylovil z boxu srsťového chrostíka na čtrnáctce háčku, ten má přece jen větší očko. Silon se mi podařilo provléci možná na třetí pokus a uzel asi také tak rychle.
Zabrodil jsem si dva kroky do vody, pomalu rozkmital prut, naměřil vzdálenost a položil svou mušku opatrně na hladinu. Neuplavala možná ani půl metru, když jí má ryba s důvěrou vsrkla. Opatrně zaseknu a nad vodu se vyhoupl pěkný pstruh. Zdolávám ho velmi opatrně a snažím se ho nějak uklidnit, ale pstruhovi se to nelíbí a vyráží proti vodě. Když se mi ho podařilo zastavit, tak se pustil směrem po proudu a zamíří si to rovnou mezi mé holinky. Zkusil ještě několik jiných fint a pak už byl můj. To je ten pstruh, pro kterého jsem dneska přišel a proto ho teď musím zabít! Cítím se jako pán tvorstva a dokonávám dílo zkázy.
Hladina řeky se najednou otvírá a z vody vyletují stovky a možná tisíce malých chrostíků. Ti z mého okolí bez milosti políčkují můj bledý obličej a trestají mne za předešlý zločin. Pod kamenem sbírá další ryba, jen ta kolečka jsou mnohem jemnější. Za nepřetržité kanonády vyletujících chrostíků jí nabízím svou mušku, ale ona na mého chrostíka nereaguje. Bude to asi lipan, který se pase na drobných jepičkách a kvůli němu tu dneska přece nejsem. Vylézám z vody a rojení chrostíků náhle přestává, jako když někdo nahoře švihne kouzelným proutkem...
Koncem srpna mi zavolal Slavoj Svoboda, že by chtěl letos konečně přijet na Teplou Vltavu. Domlouvali jsme se na tom už několik let a teď to tedy konečně vypadalo jako tutovka. Chtěl přijet na několik dní a vzít s sebou ještě předsedu a také i jednatele Moravského rybářského svazu. Po několika planých pokusech byl příjezd pánů z Moravy konečně domluven na 28. září, tedy svátek patrona Čech sv. Václava. Na Slávka jsem se opravdu už moc těšil, protože jeho rybářská a hlavně muškařská aura mi vždy přinášela velmi mnoho novinek.
Ale pak mi nečekaně v půlce září zavolal Jirka Klíma, že měl náš kamarád Slavoj náhlou mozkovou příhodu a bylo hned jasné, že se všechny zmíněné plány dokonale hatí. Zajel jsem si tedy aspoň na víkend na chalupu u Volar, kde na mne už dlouho čekala oprava střechy a také jsem se trochu chtěl podívat i na mou milovanou Vltavu. Musel jsem jí přece nějak šetrně sdělit, že se Slavoje ani letos nedočká.
Po příjezdu na Stögrovu Huť jsem ale zjistil, že mi chybí kovový tubus s prutem, který jsem nechal ve zmatku při odjezdu doma. Po letech zkoušek a hledání jsem konečně dospěl k závěru, že právě devítistopý prut Sage XP 3 je pro mne na zdejší řeku ta nejlepší volba a teď jsem tu měl k dispozici jen dvacet let starý laminátový prut Century 21, který jsem tu celkem před nedávnem s pietou natrvalo uložil do své soukromé „Síně slávy“.
Nedalo se tedy nic dělat, musel jsem tento lipanový prut znovu osadit navijákem a vyrazit s ním k vodě. Zastavil jsem v Dobré u transformátoru a sešel k řece. Bylo už po třetí hodině a tak mi bylo jasné, že jsem tu jen na chvíli. Počasí bylo ještě letní, slunce příjemně hřálo a voda v řece byla velmi nízká, takže jsem rovnou zamířil na rovinku, která se nachází kousek před Doberskou lávkou. U pravého břehu je zde voda hlubší a ukrývají se v ní i krásní lipani.
Přestože byl na vodní hladině prozatím ještě klid, zkoušel jsem hned od začátku suché Slavojovy no-hackle CDC jepičky s křídly uvázanými do tvaru písmene V. Podařilo se mi na ně chytit několik menších lipanů, když o půl čtvrté začala sbírat u pravého břehu konečně slušná ryba. Vyměnil jsem na ní asi pět různých Slávkových vzorů, na které se lipan přijel několikrát podívat, ale zásek šel vždy do prázdna. Chyba byla asi v tom, že mé jepky byly navázány na háčku č. 16 a to se té rybě dnes možná zdálo být moc velké.
Dlouho jsem hledal v boxu s lipanovými muškami něco malého a musel jsem otevřít i svou druhou krabičku, než můj zrak padl na jedinou černou mušku, která se krčila kdesi v rohu. Byl to Black Midge na háčku č. 20, do kterého jsem teď vkládal všechny své naděje. Opatrně jsem navázal drobnou tipku na konec desítkového vlákna Stroft, odmastil pečlivě celý konec špičky návazce před muškou a namířil prut na svou kořist.
Plochý nástavec Varivas se pomalu snesl na vodní hladinu a černá tečka doslova svítila na lesklé hladině. Můj lipan to nevydržel a bez zaváhání mlaskl po tomto novém soustu. Ještě chvilku jsem ho nechal v klidu a pak jsem jemně švihnul svým starým parabolickým prutem a zasekl mu tu drobnou mušku do nedočkavé tlamky. Chvíli se nedělo nic a pak začala překvapená ryba skákat a různě se kroutit, aby nakonec vyrazila středem řeky dolů po vodě.
Zase se mi zdálo, že jsem dokázal perfektně vyřešit další problém a tak plný nadšení jsem při zdolávání rybě nahlas domlouval a trochu se jí i posmíval, jak jsem jí konečně přelstil, když mi možná celou půlhodinu předtím odolávala. Starému lipanovi se to ale vůbec nelíbilo a vahou svých čtyřiceti centimetrů se opíral do prutu tak, že jsem se rozhodl raději vybrodit s ním z hlubší vody na mělčinu u levého břehu.
A pak najednou něco luplo, prut se narovnal a já viděl už vzdávajícího se lipana pomalu mizet v hlubším proudu. Trvalo mi několik vteřin, než jsem si v hlavě srovnal, co se to vlastně stalo. Na konci muškařské šňůry mi chyběl celý nástavec včetně rychlospojky, kterou jsem uviděl plavat na hladině před sebou jako malý světlý splávek. Konečně jsem se vzpamatoval a udělal pár rychlých kroku, abych chňapl rukou po té rychlospojce. Ale mé prudké kroky také dokonale probudily i starého lipana, který vyrazil směrem i s celým nástavcem ke druhému břehu a ten malý splávek se mi rychle ztratil pod vodní hladinou.
Propátral jsem to místo a jeho okolí hodně podrobně, ale utržený forpas s rybou jsem nenašel. Musel jsem si při tom hledání vzpomenout na Milana Januse, kterému se něco podobného stalo před dvaceti lety v posledním závodě na mistrovství světa na Novém Zélandu. I on si tehdy strhnul o koncové očko prutu rychlospojku a přišel tak o možná čtyřkilového duháka a zároveň i o titul mistra světa a také o medaili, protože bez té ryby skončil až jako čtvrtý...
V úterý 5. října jsem se po třítýdenní odmlce vypravil na Teplou Vltavu pod Dobrou. Bylo zataženo, foukal slabý vítr a chvílemi spadla i nějaká ta dešťová kapka. Na mém zkušebním úseku se už cvičili dva rybáři a tak jsem musel jít ostřicovými poli o kus níž až k tůni s trsem suchých stromů na pravém břehu. Voda byla stále velmi nízká a velmi čistá. Hodinky mi prozradily, že už je po jedné odpoledne a tak jsem nejdřív asi dvacet minut nymfoval, než jsem uviděl první sebrání.
Protože mi dnes nymfa nepřinesla nic, tak jsem vyměnil navijáky a nasadil jeden malý s dvojkovou šňůrou a začal chytat na sucho. Pod proudem u pravého břehu se několikrát udělalo pěkné kolečko a tak jsem na něj hodil olivové brčko na dvacítce háčku. Velký lipan se dal snadno přemluvit, ale měl jsem ho ve své moci jen docela krátce. Po několika vteřinách tvrdého odporu se mi vykroutil z háčku. Pak jsem chytl jednoho prostředního lipana na stejně malé černé brčko a dlouho jsem bezvýsledně zkoušel pěknou rybu, která sbírala u levého břehu naproti suchým olším.
Kolem druhé se začaly projevovat krásné ryby v hluboké tůni pod souškami. Byla to velká kola a několikrát se ukázal i celý lipan na hladině. Černé brčko jim neříkalo nic, ale nakonec jsem na to přišel. Chtěli olivové brčko ve velikosti 20 a desítkový tippet ze Stroftu se musel potopit pod hladinu. Nejlepší bylo poloutopené a poničené brčko. Během čtvrthodinky jsem chytl dvě čtyřicítky a další dvě o kousek menší ryby. Ten velký lipan, který se několikrát ukázal při sbírání jepiček na hladině, měl poškozenou ocasní ploutev, u které mu chyběla skoro celá spodní část. Chytl jsem je všechny včetně toho, který mi předtím tak dlouho vzdoroval, jen jsem musel přebrodit pod něj k levému břehu a pak si už dal říct.
Mé rybářské sebevědomí stouplo až do deštivého nebe a já se nyní soustředil na skupinu sbírajících lipanů v mělké vodě před výtokem říčky z tůně. Zpočátku to vypadalo jako jednoduchá záležitost, ale to jsem se škaredě splet. Teď jsem si připadal jako začínající krotitel, kterého jeho zvěř nechce vůbec poslechnout. Vyzkoušel jsem zde všechno možné, ale výsledkem bylo jen pár záseků do prázdna.
Po půlhodině jsem to vzdal a pustil se dál. Čas rychle plynul a nic mimořádného se nedělo. Drobně mžilo a začalo se pomalu stmívat, i když bylo teprve krátce po čtvrté hodině. Přede mnou byla dlouhá, táhlá tůň, ve které bylo vody tak od kolen do pasu. Před nedávnem jsem zde chytl pěknou čtyřicítku pod keři u levého břehu. Hodil jsem možná pětkrát na malé kolečko těsně u břehu, než se objevila líná ústa a následovalo velmi pomalé sebrání. Ale já dokázal udržet své nervy na uzdě a počkat si až na ten správný okamžik pro zaseknutí. Byl to doslova skokan roku, ale nakonec se stejně musel vzdát.
Dneska však byla situace docela jiná, vody bylo o poznání méně a u keřů se vůbec nic nedělo. Zato v prostředku táhliny se občas udělalo malé kolečko jako od proudníka. Myslel jsem si, že teď už je po všem, ale nějak se mi ještě nechtělo jít domů. Rozhodl jsem se pro malé zjemnění a přidal jsem na špičku nástavce ještě kus fluorkarbonového vlákna o průměru 0,09 mm. Kolem bylo dost volného prostoru a tak nehrozil žádný kontakt s větvičkou a tedy ani případné narušení povrchu vlákna, které by se mohlo při ulovení větší ryby nevyplatit a navíc by se toto těžší vlákno mělo potápět snadněji než desítkový Stroft. Přesto jsem však nepřestal ani s celkem pravidelným odmašťováni delšího úseku vlasce před muškou.
Na prvního „proudníka“ jsem musel chvíli hledat mušku. Černé brčko nechtěl, ale dal si hned říci na brčko olivové. Byl jsem dokonale překvapen, protože to nebyl žádný proudník, ale nádherný lipan. A to jsem v těchto místech nikdy nic nechytl a celkem pravidelně jsem je přecházel. Začalo drobně pršet a vítr zcela ustal. Na hladině přede mnou se ukazovalo ještě několik drobných koleček a já si teď už vůbec nebyl jist, že to budou jen proudníci.
Během půlhodinky zde najednou došlo k úplnému popření všech mých dosavadních teorií o tom, že se v této pozdní odpolední době už nedají velcí lipani na sucho ulovit. Šel jsem pomalu středem tůně a házel na občas se ukazující ryby a vytáhl jsem celkem tři čtyřicátníky a dva o něco menší lipany. Všichni se dali oklamat na poloutopené CDC Olive Quill ve velikosti 18 - 20. Je třeba jen dodat, že obě úspěšná brčka jsou vzory, které pocházejí ze Sanu v Polsku a jejich účinnost byla dnes na Teplé Vltavě docela neuvěřitelná. Ani další den mne brčka nezklamala, i když tentokrát olivová barva vůbec nefungovala a ryby měly zájem jen o tmavé vzory.
Do polských brček, jejichž autorem je Arek Wyrošlak, jsem se doslova zamiloval a chtěl jsem si je ještě užít i o týden později. v úterý 12. října. Od desíti hodin dopoledne bylo slunečno, jasno, foukal slabý vítr a teploměr se po celý den držel na hodnotě devíti stupňů Celsia. Byl jsem v Malé nivě mezi Soumarákem a Lenorou a lipanům chutnala střídavě obě brčka. Většinou jsem rybu chytl na první pokus, i když to byli jen lipani kolem 35 cm. Nebyl jsem tu ale sám, viděl jsem ještě další dva muškaře, kteří šli přede mnou, což mi ale nevadilo, protože já měl své tajné zbraně.
To odpoledne jsem chytl kolem patnácti lipanů a mezi nimi byly i dvě ryby okolo 38 cm. Jeden velký mlíčák byl uloven tak, že se mi muška ztratila někam pod hladinu, na což jsem za chvíli reagoval opatrným přiseknutím a byl tam! Obě malá brčka byla znovu skvělá a opět mi fungovala až do konce lovu, protože posledního lipana 35 cm jsem chytl ještě ve tři čtvrtě na pět. Bylo však nezbytně nutné odmastit konec nástavce a provést hod tak, aby se jeho špička položila ve vlnovce, nebo třeba i obkroužila mušku a potopila se.
Přespal jsem na chalupě ve Stögrově Huti a ráno jsem dokončoval opravy střechy na staré stodole. Přes noc bylo teplo a v deset hodin znovu vysvitlo sluníčko, takže v poledne bylo až kolem deseti stupňů Celsia. Dokončení opravy střechy se dost protáhlo a já měl možná tak necelé dvě hodinky pro vlastní rybolov. Nebylo co řešit. Zamířil jsem znovu do stejných míst v lese nad Soumarákem, kde jsem končil včera. Zůstal tam ještě jeden malý úsek, kam jsem se kvůli těm dvěma rybářům nedostal.
Na místo jsem dorazil až ve čtvrt na čtyři a nemýlil jsem se. Ryby sbíraly a bylo jich hned několik. Prvního lipana jsem chytl ve stejném místě, jako včera a jaké bylo mé překvapení, když měl stejnou světlou kresbu na hlavě. Měřil také kolem 35 cm a byla to nepochybně má včerejší ryba, která se teď dala nachytat na tmavé brčko.
Za necelé dvě hodiny jsem vytáhl asi 10 lipanů, mezi nimiž byli i dva pěkní kolem 38 cm. Včera zde byly ryby moc opatrné, protože přes ně brodili ti dva kolegové, ale dnes jsem je tu vybral do jednoho. Chytl jsem též stejnou včerejší jikernačku, kterou jsem poznal podle zahojené staré rány v pravém koutku úst a stála znovu na svém oblíbeném místě za větví. Posledního pěkného lipana jsem ulovil dokonce ještě v pět hodin odpoledne.
Na chalupě jsem si vzal svůj malý zásobníček s brčky pod světlo a podíval jsem se na ně pod tou největší lupou. Bylo to dokonalé dílo, které věrně napodobovalo zdejší drobný hmyz. Dva štěty na zádi byly z jemných srpků rezavého kohouta, tílko bylo vytvořeno jen z toho nejtenčího sedraného srpku pavího pírka. U olivek bylo tílko podvázáno jemnou olivovou nití a sedraný srpek vytvářel jemné kroužkování, zatímco v případě tmavého brčka byly oviny pírka položeny těsně vedle sebe.
Dojem křídel vytvářel jemný svazeček možná dvaceti až pětadvaceti prachových paprsků tmavého CDC peří, kolem kterého se vinul jen jeden řídký kroužek nožek z toho nejdrobnějšího peří z okolí zobáku kohouta před okem. Pro olivky bylo toto pírko v barvě světle olivové a u druhého vzoru pak byly použity jako nožky rovněž ty nejjemnější černobílé grizzly kohoutí paprsky.
Přikládal jsem dříví do pece a střídavě jsem se kochal pohledem do malé bílé krabičky s drobnými brčky. V místnosti se linulo docela příjemné teplo a tak jsem si nalil sklenku bílého vína a znovu jsem tak trochu přemýšlel o svých posledních lovech. Byl jsem s nimi velmi spokojen, i když jsem se vám o všech třeba ani nezmínil. Co víc bych si mohl ještě přát? Snad už jen pomalu zavřít novou knihu o lipanech a Teplé Vltavě...