Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ Říční muškaření ] > [ Vltava nad Lipnem ] > Mokré nadělení
Vytvořeno: 02.12.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Karel Křivanec
Mokré nadělení
Poslední listopadový víkend byl pro mne také poslední příležitostí k rozloučení se s horní Vltavou. Potíž ale byla v tom, že jsem byl jaksi nepojízdný, protože se mému Fordu Focus porouchalo něco ve vstřikovacím čerpadle a pan Saiko z Pronta měl plné ruce práce, než se mu podařilo sehnat náhradu za rozumnou cenu. Vzhledem k tomu, že to byla během dvou let druhá vážná porucha na jinak pěkně vypadajícím voze, tak už si příště ojeté auto z Holandska určitě nekoupím, i kdyby vypadalo sebelépe.
Dvě různé party opravářů se totiž shodly na tom, že by na tachometru mělo, bylo alespoň o čtvrt milionu kilometrů více, než tam při koupi bylo. Nějak jsem se nechal zase opít rohlíkem a zapomněl na obdobnou zkušenost starou asi 5 let. K Holanďanům jsem tak trochu ztratil důvěru, i když tu úpravu na tachometru mohli udělat i u nás v autobazaru, který ten vůz dovezl.
Podařilo se mi ale sehnat náhradní dopravu a tak jsme vyrazili v sobotu s Milanem na Šumavu, pokrytou celkem slušnou vrstvou sněhu. Nejdříve jsme si ale zajeli na poštu do Freyungu, odkud jsem poslal stovku německých verzí Tschechische Nymphe za třetinovou cenu, než kdybych dostal na mé poště v Budějovicích. Česká pošta navíc ani nedokáže zásilku do Německa pojistit proti ztrátě či krádeži a její náhrady jsou pak poněkud směšné.
Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na předčasný oběd v Lenoře „U Grobiána“ kde seděl jeden stálý host, který je také rybář a vypadá jako Josef Švejk mladší. Od vody ho znám jako rozhodčího, zato v hospodě je to opravdu borec. Pije si tempem jedno malé pivo za hodinu a pustí do toho občas i nějakou tu „zelenou“ a tak si běží svůj každodenní nepřetržitý maratón. Kulajda i kančí guláš byly přímo pokrmy bohů a tak jsme jen poslouchali našeho přísedícího a za ušima se nám dělaly boule.
Jen neradi jsme opouštěli teplou hospůdku a zamířili cestou podél Vltavy na Soumarák.
V Lenoře bylo pusto, ale Milan prorokoval, že dole bude všude plno. Moc se mi to nechtělo věřit, ale musel jsem mu dát brzy za pravdu. Kolem Soumarského mostu se to doslova hemžilo muškaři a tak jsme zamířili na Dobrou. Parkoviště před hospodou U Němečka bylo nacpané auty a všude se rojily skupinky mladých a urostlých hochů ve vysokých kalhotových holinkách, kteří byli vyšňoření jako ze žurnálu.
Vtom mi svitlo, jak to Milan všechno předem věděl. On totiž pravidelně sleduje všechny muškařské weby a tam se o tom určitě psalo. Také tito mladí muškaři asi zrovna dojedli svůj guláš, dopili pivo a vyrazili na ně. Naše auto sice zvolnilo skoro na dvacítku, ale Němečkův Maxipes ho přesto praštil prackou do levého zadního blatníku, to jako že jedeme moc rychle.
U transformátoru už stála dvě auta, zato u stodoly bylo ještě volno, ale dalo se čekat, že sem ty davy od hospody teprve dorazí a tak jsme pokračovali až k vlakové zastávce Dobrá. Tady nebyl nikdo a tak jsme zaparkovali na lesní cestě a začali se chytat. Kolem bylo ještě hodně sněhu, ale teď kolem poledne to všechno tálo a pod sněhem se spojovalo do malých a kalných potůčků. Užívali jsme si to ticho a těšili se na poslední rybolov, když najednou Milan řekl: „ Už jsou tady!“
Vtom se z lesní cesty vyřítilo velké černé, hranaté auto a zapíchlo se do závěje kousek vedle nás. Tak trochu to vypadalo jako výsadek Zelených baretů na Okinavě a hned mi bylo jasné, že tady už si dneska nezachytáme. Dveře černé limuzíny na místě řidiče se otevřely a následovalo: „ Čau, Karle!“, když mě bodře pozdravil můj „Úhlavní Přítel“. Odpověděl jsem jen ze slušnosti a velkým sebezapřením. I když byl onen řidič právě ve fázi dobrotivého Dr. Jackyla, já dobře věděl, že už brzy z něj zase bude Mr. Hyde ve velikosti XAXAPA.
„Nespěchej“, požádal jsem svého kolegu a pak jsme jen čekali, až se ta urostlá trojice vydá k řece. Každý z nás přece musel vědět, že pro pět by tu bylo dneska opravdu málo místa a já bych tu jako druhý nikdy nezastavil. Správná volba místa je zde vždy klíčová a zvláště pak za podmínek zvýšeného vodního stavu. Bral jsem to tedy jako jakýsi pokyn shůry na změnu místa a popojeli jsme proto jen asi o kilometr proti vodě a vydali se k řece.
O pětadvacet let mladší a deset centimetrů vyšší Milan si to šněroval ve vysokém sněhu rychlostí, na kterou jsem nemohl stačit. Nestačil jsem ani na jeho dlouhé kroky ve sněhu a motal jsem se za ním svou vlastní rychlostí. Nechtěl jsem se ani moc zahřát rychlou chůzí, aby se mi později nerosily brýle, což by nebylo dobré.
Když jsem dorazil k vodě, Milan už navazoval třetí nymfu a pak se vrhnul do hlubokého proudu a přebrodil ho ke druhému břehu. Hnal se dolů po vodě a za chvíli už táhl menšího lipana. Chtěl mne prostě překonat dravostí svého mládí a mně to vůbec nevadilo. Já dnes zase vsadil na své zkušenosti. V klidu jsem si udělal nový nástavec a rozhodl se pro Kamoufil se čtrnáctkovými návazci. Na konec jsem dal zlatě olivového poustevníka (Gold Olive Hermit) a na přívěs pak osmnáctkového mikrojiga s tělíčkem z bažantího ocasu. Koncová nymfa měla lákat lipany jako jejich oblíbená larva Hydropsyche a ten jig mohl vypadat trochu jako pstruží jikra. Bylo zataženo a bezvětří, takže jsem chtěl nejprve nymfovat a pak chytat na sucho, kdyby se náhodou ryby zvedly a to byl důvod volby dvojkového prutu.
Vlezl jsem do Vltavy ve stejném místě jako Milan, který mne odspodu po očku pozoroval a čekal, co se bude dít. Voda tu byla mnohem hlubší, než jsem čekal a v nohách jsem ještě trochu cítil „Švejkovu zelenou“. Kameny začaly klouzat a proud mě tlačil nepříjemně do zad, ale nakonec jsem se přeci jen protlačil ke druhému břehu a vzal to také rychle po vodě za Milanem, který už zase brodil ke pravému břehu. Postupoval jsem zády ke břehu a čelem k vodě, když jsem najednou ucítil pod nohama, že se u břehu dělá nějaká hlubší rýha.
Rychle jsem se otočil a zabrodil do středu toku a pak nahodil své nymfy k levému břehu. Hned druhý pokus byl úspěšný a můj Sage se ohýbal jako luk. Pěknému lipanovi se vůbec nechtělo opustit své místo u dna a trvalo to chvíli, než jsem ho přitáhl až k sobě. Byla to jikernačka asi kolem 38 cm v nádherném zimním šatu. Vzala mikrojiga na přívěsu, kterému jsem při uvolňování z ryby ulomil špičku háčku. Stejného jsem už neměl a tak jsem ho nahradil za jiného se světle růžovým tílkem a brzy jsem na něj měl ze stejného dalšího lipana, který měřil tak kolem 35 cm.
Milan přebrodil řeku a zmizel kdesi za dlouhou táhlinou, která začínala kousek pode mnou. Podruhé se mi brodit přes řeku už nechtělo a tak jsem se rozhodl sestoupit podél levého břehu asi ještě o deset metru až do místa, kde dělala řeka zatáčku doprava, a proud končil v hluboké vodě na čele rozlitiny. Bylo to místo, kde by měli stát v zimě lipani, jak jsem je párkrát v takových podmínkách za čisté vody pozoroval, ale dosud nikdy nechytl. Dál jsem už jít nemohl a tak jsem to tedy zkusil tady.
Mé nymfy plavaly někde u dna ve dvoumetrové vodě a já jen pomalu vedl konec nástavce a občas jsem o pár centimetrů přizvedl špičku prutu. Moc jsem tomu nevěřil, ale chvíli jsem to ještě chtěl zkusit. Asi po pátém hodu se mi zdálo, že něco ťuklo do mých mušek, ale reagoval jsem pozdě. Přehodil jsem tedy nymfy do stejné dráhy a byl už mnohem pozornější, takže jsem to další ťuknutí stihl přiseknout a visel jsem u dna.
Na každý visák je však třeba reagovat opatrně a tato stará zkušenost se mi teď vyplatila. Visák se totiž najednou dal do pohybu a v prutu jsem cítil něco většího. Podle rozvážné jízdy to byl lipan, což se po chvíli potvrdilo. Zvedl jsem ho opatrně ke hladině a konečně to byla čtyřicítka, na kterou jsem čekal celý podzim! Měl jsem opravdu radost, nejen z toho pěkného úlovku, ale hlavně z místa, kde se mi to povedlo. Udělal jsem si několik snímků a pak jsem svého mlíčka opatrně pustil zpět. Chvíli ležel na boku v travách u břenu, ale když jsem ho trochu pošťouchl, tak rychle zmizel někam do hlubin.
Byl jsem sám se sebou spokojený, že se mi podařilo překonat další muškařskou metu a tak jsem znovu nahodil do oněch míst a opět jsem propásl další jemné ťuknutí. Přehodil jsem a v místech onoho předchozího záběru jsem rychle naslepo zvedl špičku prutu a přímo tímto trikem katapultoval až na hladinu dalšího krásného čtyřicátníka, který měl hřbetní ploutev široce rozevřenou jako nějaký rytíř s chocholem na helmě. I po tomto skoku zůstala ryba na háčku a nemusím snad ani moc zdůrazňovat, že vzala jiga. Vychutnával jsem si její zdolávání na měkkém proutku a pak jsem se kochal nádhernými barvami na hřbetní ploutvi a bocích této vltavské jikernačky. A aby toho nebylo dost, kousek pod těmito dvěma rybami stála další, který byla výrazně štíhlejší, i když jen o malý kousek kratší a i ona opět vzala na jiga.
Po hladině začal plavat nějaký větší tmavý hmyz, ale nevšiml jsem si, že by ho něco bralo. Mohl jsem zde ještě zůstat a čekat, že sem za chvíli najedou nové ryby, ale já chtěl ještě zkusit suchou mušku a tak jsem se rozhodl vydat se proti vodě. Stejnou intuici měl asi i Milan a tak jsme se srazili u řeky kousek nad místem kde jsme vlezli před půldruhou hodinou do vody. Teď byly dvě po poledni a do konce braní nám už scházela jen asi hodina. Postupovali jsme podél obou břehů a vzájemně jsme se pletli a plašili si to. Pak jsme se konečně roztrhli a šli proti vodě zvlášť.
Na hladině se sice něco rojilo a chtělo to asi přejít na sucho, i když nebylo vidět žádné sbírání. Krátká nymfa totálně zvadla a ani v nejlepších místech jsem neměl záběr. Kolem tři čtvrtě na tři jsem se pustil zpět po vodě a držel jsem své mušky pod sebou a vodil je mokrým způsobem pod hladinou, když vtom se mi pověsil osmatřicátník lipan na koncového bobše. Za chvíli jsem takto vytáhl na mikrojiga pstroužka a pak na držené nymfy utrhl mikrojiga s větší rybu. Patrně šlo o duháka, který tu příhodu asi ani nezaregistroval a hned nato sebral něco s hladiny a znovu zatáhl za stahované nymfy, ale na háčku nezůstal.
Milan se také vracel a bylo jasné, že dneska už bude s rybařinou konec. Kolega měl dvakrát tolik úlovků než já, ale byly to ryby do 30 cm. Pokusil jsem se ještě proletět vodou asi padesátimetrový úsek směrem po toku a u pravého břehu jsem zapadl do hluboké jámy, ze které mě musel Milan vytáhnout za ruku. Krásný rybolov končil mnohem lépe, než po obědě začal. Při hlubokém brodění se mi sice podařilo zcela namočit veškeré peníze a osobní dokumenty, ale bylo mi to celkem jedno, protože ty se dají doma usušit…