Český muškař
|
NAŠI SPONZOŘI
|
[ Titulní stránka ] > [ O muškách ] > Bejvávalo aneb ze vzpomínek starého muškaře III
Vytvořeno: 01.04.2007, Aktualizováno: 05.11.2013
Autor: Miloš Kopic
Bejvávalo aneb ze vzpomínek starého muškaře III
MOLITANKA – asi moucha, na kterou jsem nachytal nejvíc velkých ryb. Vázali jsme ji s kamarádem v dobách, když ještě nebyly na světě všelijací Bobši a různé supertěžké nymfy. Já ji vázal tak, aby napodobovala „rákosníka“ – chrostíka bez schránky. Velikost jsem používal prakticky jenom jednu. Měl jsem zásobu starých předválečných háčků od firmy Redditch vel. 10, ale s dost prodlouženým ramínkem. Na nich vázaná Molitanka byla, zejména pro lipany, zkázonosná zbraň. Ale i pro hodně pstruhů se stala osudnou.
Moucha byla úspěšná na všech vodách, ale moje představa, že se jedná o napodobeninu chrostíka, dostala jednoho dne povážlivou trhlinu. To jsem na Otavě u Annína dostal slušného duháka a při rozříznutí jeho zažívacích útrob, naditých k prasknutí, jsem nevěřícně zíral na pořádnou hromádku vos. Že by Molitanka měla napodobovat vosy, to mě opravdu nikdy nenapadlo! Ale jak pstruh přišel k tolika vosám, to je mi do dneška také záhadou.
Tato moucha se dala vázat v mnoha variacích a všechny byly nadprůměrně úspěšné. Když jsme začali používat na zádíčka materiál z prezervativů, později i chirurgických rukavic, výkonnost těchto „killerů“ se ještě zvýšila. Když tak o tom přemýšlím, možná to byla pramáti mnohem později vyvinutých Českých nymf.
EDMEAD – poměrně málo známá muška. V krámech se objevovala v provedení s hnědým tělíčkem, nebo s bílým. Poprvé jsem se s ní seznámil před mnoha lety na Ohři, krátce po otevření pstruhového revíru pod Nechranicemi. S kamarádem Z. jsme zahájili „na sucho“. Upřímně řečeno jsme tehdy o nějakých těžkých nymfách nic moc nevěděli. S tím tam teprve začínal sporadicky B. Ondráček, svérázná to postava tehdejší muškařské scény, ale to je jiná historie.
Toho dne jsem na Red Quilla chytil asi svého největšího lipana z Ohře. Potom jsem ještě dva veliké lipany urazil, když jsem poprvé (a naposledy) použil broušený ujímaný návazec. Ten vznikl broušením čtyřicítky vlasce až do deklarovaného průměru dvacítky. Vyráběl to nějaký pan E. z Ostrova nad Ohří. Cena byla poměrně nízká a tak se mi ta koupě zdála být velmi výhodná. Na konec tohoto návazce jsem přivázal ještě koncovou čtrnáctku Platilku. Když mi potom dvakrát praskl onen ujímaný návazec a já přišel o dva, možná životní lipany, serval jsem ten „vynález“, rozstříhal na kusy a vzteky zahodil.
Když jsem začal chytat s novým návazcem, ryby už pro mne nebyly k chycení. Měnil jsem mouchy, ale vše marnost. Můj kamarád nade mnou chytal lipana za lipanem, a tak jsem šel zjistit, na co mu to tak bere. Muškařská teorie nebyla silnou stránkou mého kamaráda, ale pro chytání ryb měl dar od boha. Jeho popisy mušek byly ve stylu „…taková ta hnědá s bílou prdelkou“ a tak podobně. Radši jsem se na ni šel podívat, a když mi ji ukázal, byla to pro mne tehdy zcela neznámá muška. Koupil je tehdy u pana Eisnera a měl jen tři kusy. Jedna se mu už rozmotala a tak mi s těžkým srdcem tu poslední věnoval.
Poodešel jsem od něj, nahodil a na hladině se udělalo velké kolo. Přisekl jsem a to, co se potom dělo, jsem si ještě dlouho ve vzpomínkách vybavoval. Z vody vyskočil, odhadem asi tříkilový duhák, vzal to po vodě dolů a bylo vymalováno! Že bych kamaráda požádal o věnování jeho posledního Edmeada, nepřipadalo v úvahu a tak pro mne toho dne prakticky chytání skončilo. Ať jsem dělal co jsem dělal, prostě ryby mě ignorovaly, zatímco kolegu bolely ruce od zdolávání mnoha dalších ryb.
Hned druhý den jsem vyrazil za Jardou Eisnerem zjistit, z čeho že je navázáno to bílé tělíčko, které po namočení tak nádherně zprůsvitnělo. Mistr mě s velkým nadhledem poučil, že v tom ten zázrak nebude, že to bude rukama, ale určitě neměl pravdu. Tělíčko bylo tehdy uvázáno zřejmě z nějakého polyamidu a působilo po namočení až neonovým vzhledem, kde háček krásně vykresloval „útroby“ hmyzu.
Po zakoupení těchto skvělých mušek jsme plni očekávání opět vyrazili na Ohři. Ale zažili jsme těžké zklamání. Ryby tentokrát Edmeada s bílým tělíčkem vůbec nechtěly. Zachytali jsme si, ale na úplně jiné vzory mušek. Už nikdy jsme ten Edmeadový den nezopakovali. To vzor Edmead s hnědým tělíčkem (asi jako u Hofland’s Fancy) jsme potom vázali a používali dlouho na různých vodách a všude se setkával, někdy s menším, někdy s větším úspěchem. Když tak o tom přemýšlím, ani nevím, proč se časem vytratil z mých krabiček.
RED QUILL – Červené brčko – český název se mi nikdy moc nelíbil, jakož i výraz brčkové mušky, zahrnující celou skupinu Quillů. Jedna z nejúčinnějších podzimních lipanovek ve velikostech 16–20. Asi i v létě mají svoji vysokou účinnost, ale lipany cíleně chytám jenom na podzim, takže do září s ní nemám zkušenost. Ale tahle velká muška, vázaná spíše jako jepice, na suchém háčku č. 12, mi přinesla nezapomenutelný zážitek. Bylo to v červenci, na Vltavě pod Lenorou, v době, kdy na pstruhových vodách panují většinou tzv. „psí dny“.
Na sklonku dne jsem postupoval proti vodě a prochytával nádherné místo, podél hlavního proudu. Muška byla vázána ještě s dvojitými křídly z výřezů a krásně plavala se vztyčenými křidélky. Sázel jsem ji pomalu po půl metrech výš a výš, když tu se udělalo kolečko, jak od oukleje. Zasekl jsem a začalo rodeo. Velký obecňák jezdil od jednoho, vrbami zarostlého břehu, ke druhému a já jenom trnul, kdy se ze zatáčky vynoří nějací vodáci a tuto skvostnou rybu mi urazí.
Naštěstí zrovna žádní nejeli, ale horké chvilky jsem zažíval dál. To když si to pstruh namířil po vodě proti mně. Náhoda tomu chtěla, že jsem na prutu zrovna měl automatický naviják. Neměl jsem s ním tehdy žádné velké zkušenosti, ale v této situaci se osvědčil báječně. Hravě jsem s jeho pomocí udržoval potřebně napnutou šňůru. Stačilo jenom během zdolávání držet stisknutou páčku. Na mrtvici jsem ale byl, když mi pstruh, po dlouhém zdolávání, vyskočil z podběráku. I když zůstal na háčku, moje srdce to rozdýchávalo ještě hodnou chvíli. Nakonec se mi podařilo pstruha do podběráku dostat a upaloval jsem s ním k Lenoře, to abych stihnul v zapadajícím slunci udělat příslušnou fotodokumentaci.
V kuchyni hotelu, kde jsme bydleli, došlo k měření a vážení. Míra tehdy ukázala 52 cm a váha 1,15 kg. Po Lenoře se brzy rozneslo, že byl chycen velký pstruh a tak následovalo opakované prohlížení a vyptávání, kde a jak došlo k jeho ulovení. Rád vzpomínám na jednoho hotelového hosta, už starého pána, který se mi velmi omlouval, když mě prosil, jestli bych mu pstruha také neukázal. Dojímalo mě, když jsem ho pozoroval, jak se s rybou doslova mazlí. Když mi následně děkoval a říkal, že na Šumavu jezdil hodně dlouho, ale za celý svůj muškařský život takového pstruha nechytil a tak mi ho bylo i trochu líto.
WICKHAM’S FANCY – Vikhamka – stará klasická muška. Je velmi doporučována za jasného a slunečného počasí. Mnohdy se v takovýchto dnech stává muškou poslední záchrany. Používám ji dodnes na pstruhy i lipany. V malém provedení 16 –18 ji vážu jako Hackle, a několikrát jsem se přesvědčil, že to byla jediná muška, kterou lipani během dne byli ochotni vzít. Ale teď si prohlížím Vikhamku v osmičkovém provedení, s mimořádně tlustým kónickým tělíčkem a velkými světle šedavými křidélky. Před lety vzpomínal profesor Dyk, jak mu starý porybný Matěj Hlavsa navázal tuto mušku a radil mu používat ji zejména na konci sezóny, kdy už je většina pstruhů popíchaná a ryby se staly více obezřetnými. Zkusil jsem si jich také pár navázat a musím uznat, že Hlavsa dobře věděl, o čem mluví. Zajímavé ale bylo, že na tuto monstrózní mouchu jsem dostával i lipany.
Mně teď připomněla jedno srpnové odpoledne, kdy jsem postupoval podél břehu Vltavy a nahazoval dvojici mušek proti vodě. V místě, kde jsem vždy chytil nějakou slušnou rybu, jsem dostal záběr a hned po záseku jsem tušil, že zase, po delší době, zažiji adrenalinový souboj s velkým pstruhem. Když jsem v čisté vodě zahlédl nazlátlé tělo pstruha a uvědomil jsem si jeho výšku, poněkud se mi rozklepala kolena. Dával jsem si záležet, abych neudělal nějakou chybu, která by mě připravila o tuto nádhernou rybu.
Trochu jsem se obával okamžiku, kdy budu rybu podebírat, protože jsem tehdy měl podběrák obdélníkového tvaru, který sice bezpečně stačil na běžné „velké“ ryby, ale ne na divoké půlmetrové pstruhy. Nakonec jsem tu starou chybu zase udělal, to když jsem měl pstruha již na dosah a já neodolal, abych pod něj nezajel podběrákem a nezvedl jej.
Srdce se mi zastavilo, když se mohutná ryba nepropadla do síťky, ale odrazila se od rámu podběráku a mohutným skokem se vrátila do rodného živlu. Naděje mi znovu svitla, když jsem na chvilku pocítil na prutu tah a pak, k mému úžasu, jsem už jen viděl unaveného pstruha, jak odjíždí zpět do bezpečí hlubší vody. Nechápal jsem, co se stalo, než jsem si všiml, uvolněné Vikhamky, splývající volně ve vodě, zatímco přívěsná moucha držela v síťce podběráku. Ještě dnes cítím to obrovské zklamání.
Utěšoval jsem se, že bych asi pstruha stejně pustil, ale upřímně řečeno, tak jistý jsem si zase nebyl. Chodil jsem tohoto mohykána pokoušet ještě několikrát, ale další šanci mi už nedal. Je velmi pravděpodobné, že se jednalo o jikrnačku, hledající si trdliště, a proto již druhý den mohla být někde úplně jinde.
Hned v pondělí jsem byl v obchodě u Zemana a koupil jsem si ten největší podběrák, který tam měli. Řeči prodavače Ivoše, že i do malého podběráku se vejde velká ryba, jsem briskně odmítnul. Na ryby běžných velikostí nepotřebuji podběrák vůbec, ale když už jednou člověk má to štěstí, že dostane na prut trofejní rybu, je bláhové si namlouvat, že na ni nějak ten podběráček vždycky navlíknu. Velké ryby většinou dokáží využít i sebemenší chybičky rybáře a okamžik podebírání je ten nejchoulostivější.
Příští rok, na tom samém místě, jsem večer na chrostíka dostal velkého pstruha, který ale byl bohužel menší, než ten loňský. Přece jenom to ale byla určitá satisfakce, už proto, že zde s velkým pstruhem nepřichází muškař tak často do styku. Ani na chvíli jsem ale nezaváhal a opatrně ho vypustil s přáním, aby si dal pozor na vydry. Ty čtyřnohé a hlavně na ty dvounohé!
GREENWELL’S GLORY – Grínvelka – muška doporučovaná na pstruhy po dešti a v pošmourném počasí jako mimořádně úspěšná. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že je to pravda. Vážu ji zásadně v mokrém provedení, ve velikostech 12 a 14. S touto muškou mám spojenou zábavnou historku. Zasekl jsem velkého lipana a ten se vydal nezadržitelně po vodě dolů. Pode mnou chytal kolega Ř. a velmi nelibě nesl, že mu tam lipana pouštím. A aby svoji nelibost ještě více podtrhnul, začal přes moji šňůru nahazovat. V puse měl zapálené cigáro a vyhrožoval, že mi to stejně přepálí. Neměl jsem čas přemýšlet, jestli svoje výhrůžky myslí vážně, protože jsem viděl, že mám na prutu opravdu velikého lipana a nezbývalo mi, než stále povolovat.
Pepova nelibost už dosahovala vrcholu, ale pánbůh ho vzápětí potrestal. Podařilo se mu totiž muškou zachytit moji šňůru, takže mu nezbývalo, než taky povolovat. Ale nechtěl se s tímto stavem smířit, takže nabrodil k mušce a snažil se ji vyprostit. Ovšem nepočítal s tím, že lipan se znovu rozjede a stalo se, co se muselo stát. Háček měl zaseknutý v palci, a protože už byl zabroděný na doraz a dál už nemohl, jenom řval „ať už kruci přestanu tahat, že to hrozně bolí“. Nakonec to za mohutného sakrování skončilo vylovením lipana a vyoperováním hluboko zaseknutého háčku. Grínvelka tenkrát ošálila skutečně parádního lipana, jednoho z mých největších.