Autor: Oliver Edwards (podle FFFT - listopad 2005)
S určitým zájmem jsem sledoval články, které se v tomto časopise objevily v souvislosti s experimenty, objevy a teoriemi, které předložil Gary LaFontaine v pozdním období svého sledování líhnutí chrostíků. Vzhledem k tomu, že jsem též jeho částečným obdivovatelem, tak jsem se rozhodl přispět i já svou trochou do mlýna.
Moje vlastní zkušenosti s líhnutím chrostíků a následné experimenty s jejich napodobeninami začaly někdy na konci 60. let minulého století. Bylo to na řece Wharfe, jen pár mil od míst, ve kterých nyní hlavně lovím. Mých prvních několik setkání s výraznou soumračnou aktivitou tohoto hmyzu mě velmi nadchlo, ale zároveň i totálně zklamalo. Dobré ryby a několik jich bylo opravdu velkých, stoupaly agresivně k hladině se vzrůstající aktivitou líhnutí a já nevěděl, co mám udělat. Až o několik výprav později, opět už za úplné tmy, mi jeden sebevrah objasnil, co se to tam vlastně dělo. Žaludek měl nacpaný k prasknutí šťavnatě tučnými, zelenými pupami ve velikosti 12.
Rychle jsem si proto navázal doma pár vzorů, žádná velká věda to nebyla, prostě jsem jen kopíroval to, co jsem viděl v žaludku onoho pstruha. Byla to jednoduchá pupa bez svlečky, jen ze srsti a peří a svým způsobem to fungovalo. Přidal jsem do ní trochu olova, udělal základy křidélek a to bylo vše. Zůstalo to tak po 40 let a měl jsem s touto muškou opravdu úžasné zážitky.
Jistě si určitě ještě pamatujete, že v těch dobách muškaření a vázání mušek nebylo tak vypracované jako dnes. Říční vzory byly v podstatě stejné jako za časů starého Dicka a pokud jde o znalosti z entomologie, tak ty byly jen v odborných knihách. Krátce, pokud jsi chytal na řekách, musel sis poradit sám. Všechny naše cesty tehdy vedly k přehradám, jejichž obliba silně rostla.
Tehdy jsem si to tak trochu srovnal v hlavě a udělal si své vlastní závěry o chrostících. Znal jsem jejich životní cyklus a znal jsem jejich pupy, přilepené v malých schránkách na spodních stranách kamenů na dně proudů. Umínil jsem si tedy uvidět některou z těch zelených pup plavat a věděl jsem, že jedinou možností je nechat si je vylíhnout doma. Takové pupy před líhnutím je možné rozpoznat, stačí se jen na ně podívat a hledat černé základy křídel, které jsou v dobrém světle snadno viditelné přes průsvitný, cihlově červený pupální kokón.
Sebral jsem si asi pět takovýchto zralých kokónů a odnesl si je domů ve vodě v obalu na kinofilm. Problém nastal s vlastním vylíhnutím, protože jsem u nich nemohl sedět celé hodiny a čekat, až se to stane. A tak jsem jim trochu pomohl tím, že jsem odstřihl koneček onoho kokónu. Občas se mi také poštěstilo, že jsem našel jednu či dvě, které se vylíhly přirozeně bez mé pomoci. Jedna z nich dokonce vylezla z kokónu ve vodě na mé dlani, kde plavala a pak vylétla z vody bez toho, že by se dotkla mé ruky. Bylo to něco úžasného!
Ty, které se mi vylíhly doma a některým se to nepodařilo, měly všechny období, kdy plavaly bez cíle, jako by byly naprogramované. Pak jakoby vystřelily k povrchové blance, tam se kroutily a ve vteřinách už byl venku okřídlený dospělec a odlétal pryč. Když jsem se díval na ty plavající pupy, upoutaly mě dvě věci. Veslování jejich dlouhých předních nožek a dále pár téměř černých nafukujících se základů křídel. Určitě si nepamatuji, že bych viděl nějaké světlé třpytivé blanky ani žádné bublinky.
Byla tu ale zvláštní zeleň jejich zadečků, jakoby jemně do šeda, ale stále ještě docela zelená. Když už byly pupy na hladině a tys byl tak rychlý, abys to vůbec uviděl, pak jsi mohl zahlédnout jemnou, světle pískově svlečku, která se objevila na konci zadečku, jakoby se opravdový zadeček posunul o pár milimetrů dopředu. Tento vzniklý malý vzduchový prostor se zdál v určitém světle jemně stříbřitý. Už jsem viděl co bylo třeba, tak jsem své experimentování skončil a vše si jasně uložil do paměti. V každém případě jsem to od těch dob viděl častokrát a nic se na tom nezměnilo. To, že jsem si hrál s pupami chrostíků, byla nezbytná zvědavost, nic víc.
Je třeba si uvědomit, že jsem se díval na své objekty přes stěnu skleněné nádoby s boku nebo shora. Gary LaFontaine byl pod vodou, takže předpokládám, že pozoroval pupy chrostíků zespoda proti světlu, tak jako pstruh. Mohu proto jen vyvozovat, že nad ním byla zářivě slunečná obloha jeho Montany. Tak mohl vidět daleko více stříbřitých efektů než já. Vše to, o čem jsem mluvil, se stalo navíc roky před tím, než Gary vstoupil do mého povědomí na začátku 80. let prostřednictvím jeho knihy o chrostících (Caddisflies), kterou jsem si koupil proto, že jsem byl žíznivý po všech nových poznatcích. Ona skutečnost, že kniha byla napsána Američanem a byla jen o amerických chrostících, mi nedělala problém. Brzy jsem zjistil, že některé rody chrostíků jsou stejné jako u nás, ale druhy už jsou tu samozřejmě jiné.
Nemohl jsem tu knihu odložit, jak jsem jí byl uchvácen. Nikdy předtím jsem nenašel tolik informací o hmyzu, ale co mi přišlo nejzajímavější, byl Garyho objev třpytící se vzduchové pochvy kolem pupy. Toto byl nejdůležitější viditelný přirozený otisk. Garyho vzor pupy chrostíka, který reagoval na tento jev, byl v mých očích velmi podivně vypadajícím výtvorem, ani vzdáleně se nepodobajícím pupám, které jsem viděl já. Kdo jsem, abych mohl zpochybňovat muže, který strávil mnoho let svého života s chrostíky, takže mě přesvědčil.
Rychle jsem si z Ameriky objednal onu chlupatou nit a bez přemýšlení jsem udělal přesně podle předpisu pár mušek a byl jsem připraven na další výlet k vodě. Ale zklamaly mě, dobře si na to pamatuji. Jen pár cáknutí a to bylo vše. Přesvědčoval jsem sám sebe, že jsem něco musel udělat špatně, či chytal špatným způsobem. Vytrval jsem a uvázal jsem větší a menší velikosti těchto pup a zkusil jinou nabídku, ale nedočkal jsem se s nimi žádné odezvy od pstruhů, takže i toto večerní chytání skončilo zklamáním a já přišel o další dobrý lov a tak jsem se vrátil ke svým starým osvědčeným vzorům a můj prut se znovu ohýbal.
Začaly se vtírat pochybnosti, mé zkušenosti se Sparkle Pupae byly očividně jiné než Garyho a já se hloupě podivoval, že by se američtí chrostíci mohli chovat jinak než naši. Pak jednou, když jsem měl nos zase v té knize, jsem najednou přišel na to, proč jsem tak špatně dopadl s Garyho vzorem, vypozorovaným z chování líhnoucích se pup chrostíků při stovkách hodin potápění se ve speciálním obleku, které však byly všechny učiněny za denního světla.
Mé zkušenosti s naším hlavním koordinovaným letním líhnutím chrostíků se vztahují k rodu Hydropsycha a tedy k pozdnímu soumraku, ve kterém je už denní světlo skoro na nule. Sám sebe jsem se musel zeptat na to, co se pak asi stane s Garyho třpytivou a světlo odrážející vzduchovou bublinkou? To byl stoprocentně ten důvod, proč jsem s těmito vzory neuspěl, protože onen efekt musel být potlačen. Nemůže být odrážející se světlo tam, kde žádné světlo není. Trojboký Antron se rozhodně nebude třpytit v téměř úplné tmě, anebo jsem přehlédl něco, co bylo příliš vědecké a tedy zcela mimo mé chápání.
O pár let později se z ničeho nic v našem úseku řeky Wharfe objevilo množství mušek typu Grannom. Bylo to jako sněhová vánice, takže jsme tu najednou měli chrostíka se superkoordinovaným líhnutím za denního světla. Okamžitě se také vyjasnila doba, kterou strávili u hladiny při uvolňování svleček. Mohl si teď pozorovat jak je odnáší proud. Když si tvé oko zvyklo, mohl si je najít i uprostřed proudu, malé tmavé kopečky na hladině, které najednou praskly a byl tu dospělý chrostík. Jsem vždy překvapen, kolik těchto bezmocných tvorečků je ponecháno rybami bez povšimnutí, ale jakmile vyskočí okřídlený dospělec na hladinu a je unášen proudem, vždy si ho jeho ryba najde. A když začne poskakovat dokola po hladině, tak se v mžiku stane rybí potravou.
Udělal jsem pár kompletních pitev rybích žaludků v letech silného výskytu grannomů a výsledky potvrdily to, co jsem už znal předtím. Významně více bylo okřídlených dospělců nežli pup. I tak se však ukázalo, že slušnou část této potravy tvořili zavěšení rozenci. Teď jsem měl vynikající příležitost vyzkoušet ještě jednou Sparkle Emerging Pupa v denním světle pří líhnutí chrostíků.
Navázal jsem několik na háček č. 14 a protože byly trochu větší, tak jsem uděla několik i ve velikosti 16. Grannom je docela malý a samci jsou menší než samice. I tento vzor však vypadá jako tučné sousto. S tím už jsem uspěl, ale abych řekl pravdu, ta Sparkle Pupa nebyla vůbec tak dobrá, jako byl malý suchý tmavý Elk Hair Caddis. Tento můj druhý favorit na napodobení grannoma vypadá tak trochu jako F-Fly s velmi krátkými grizzly nožkami, což fungovalo nejlépe a tak mé pochybnosti vzrostly ještě víc.
Během řady sezón jsem vyzkoušel více vzorů, to abych pokryl všechny fáze líhnutí chrostíků, ale kromě suchých grannomů jsem vždy silně inklinoval k lovu na rychle se pohybující výstupné pupy. Obvykle mám navázanou dvojici s mým POPA Caddis a asi 3 stopy nad ní je umístěn suchý chrostík. Při aktivním chytání s pupami podle Garyho dostaneš jen průměrné výsledky, ale pokud se líhnou chrostíci, pak budou výsledky velmi dobré.
Gary LaFontaine říká, že jsou tři fáze typické pro líhnutí chrostíků. První fáze nastává, když se pupa prořízne z kokónu a pak je unášena proudem u dna. Tento pasivní drift může být až 6 metrů dlouhý a po něm následuje fáze druhá. Pupa, která už nasbírala plyn, který jí pomůže oddělit se od svlečky, teď začíná plavat k hladině. Třetí fází je, když pupa dosáhne hladiny a tam se zachytne na spodní stranu vodní blanky a pasivně se připravuje na vyletění.
Gary tvrdí, že dvě pasivní fáze, spodní a vrchní drift, jsou ty, které zajímají pstruha nejvíc. Taky říká, že pstruh málokdy pronásleduje vystupující pupu. Moje zkušenosti je ale ty, že při setmění se stává pravý opak. Já vždy lovím na svou pupu aktivním způsobem. Jediný moment, kdy má nástraha neplave aktivně, je ta malá chvíle po pádu na hladinu a během jejího potápění. Když je líhnutí hydropsych tak silné, že ti běhají chrostíci po ruce, sedí ti na hlavě a brýlích, pak je povrchová aktivita ryb velmi silná a velké ryby dělají divoké výstupy a kola velká jako lavór. Mnohokrát jsem zkoušel spodní mrtvý drift před tím, než to všechno začalo, ale fungovalo to jen málokdy. Avšak jakmile pupy vystartují k hladině, pak je to jako bys otočil vypínačem a ryby začnou na povel žrát.
Velcí pstruzi a někdy též lipani, jdou rozhodně po vystupujících pupách. Formy rybího sbírání jsou příliš agresivní na to, aby při nich šli pstruzi jen po driftujících pupách. Znovu se mi potvrdilo, že berou ty plovoucí, když jsem několikrát vypumpoval obsah žaludků náhodně chycených ryb v těchto hektických minutách a našel jsem vždy jen plovoucí pupy a některé z nich se ještě hýbaly.
Mnohokrát jsem přemýšlel o oné plynové vrstvě, kvůli které se stoupající pupa leskne a přemýšlel jsem také o tom, zda nebyl Gary tímto objevem natolik vyveden z rovnováhy a nedostal-li se tak trochu na slepou kolej, která ho odvedla od pozorování jiných projevů pup chrostíků, například od jejich chování. On se totiž ani moc nenamáhal kopírovat plovací nožky, když dal svému vzoru jen několik měkkých vláken jako nožičky. Také dlouhé prostřední protažené nohy jsou na jedinci velkým spouštěčem, zvláště při jejich divokém pohybu. Efektivita mých vlastních vzorů podstatně vzrostla, když jsem k nim přidal jeden nebo dva páry gumových nožek, kterými jsem nahradil nožky z lakovaných paprsků z bažantího ocasu.
Pro toho, kdo nikdy neviděl plovoucí pupy chrostíků, lze doporučit, ať si představí znakoplavku nebo vodoměrku. Prostřední pár nožiček pupy se rozšiřuje tím, že má na spodní části chloupky, které fungují jako perfektní vesla, která pracují celkem rychle a v perfektní souhře. Když poprvé uvidíš jednu z těch pup plavat, tak budeš přísahat, že je to velká Corixa (znakoplavka). Dalším velmi výrazným anatomickým znakem zralé pupy je pár postranních tmavých základů křídel. Gary je však nemá ani na jednom ze svých vzorů, ale mně se zdá, že jsou tak výrazné, že mohou fungovat jako další spouštěč.
Nejsem si proto už tak stoprocentně jist tím, co si mám myslet o teorii lesknoucích se plynů, což je podle Garyho nejvýznačnější znak živé pupy a stal jsem se také velmi skeptickým i k tomu, že bychom to dnes byli schopní se současnými materiály napodobit. Ale možná, že někdy budeme mít něco takového k dispozici. A také vím, že mám velké mezery ve svých znalostech chrostíků. Z toho, co jsem slyšel u vody a na různých muškařských akcích nejsem vůbec moudrý. Mám mnoho knih a poznávacích klíčů, které jsou si v případě dospělců hodně podobné, zvláště co se týká genitálií, ale ani tyto knihy nestačí na to, co je napsáno o líhnutí chrostíků v Americe.
Potřebovali bychom dobrou tlustou knihu napsanou entomologem, specialistou na chrostíky, ale zároveň by musel mít i velké znalosti o muškaření. Nechceme jen obecné informace o každém druhu, my potřebujeme hluboké informace s praktickým využitím pro rybáře: o rozšíření, preferovaných typech toků pro jednotlivé druhy, jimi preferovaném mikroprostředí, dobách líhnutí, včetně křivek pro jejich maxima. Potřebujeme také znát, které druhy zajímají pstruhy a které ne, které druhy se líhnou koordinovaně a které ne. Potřebujeme znát jejich chování během výstupu k hladině, které druhy stoupají uprostřed proudu a které vylézají za vylíhnutím na břeh. Chceme vědět kolik generací mají za rok, zda jednu, dvě, či tři? Chceme vědět, které přezimují jako larvy, pupy, či vajíčka.
Mělo by tam být zohledněno též chování při kladení vajíček, zda se jedná o „potápěče“, „lezouny“ či „namáčeče“. Nechceme stránky muškařských vzorů, s tím se vypořádáme sami, protože na této frontě už máme své výsledky. Co potřebujeme je kříženec mezi knihou Gary LaFontaine (Caddisflies) a knihou o líhnutí chrostíků od autorů Carla Richardse a Boba Braendle (Caddis Super Hatches), ale o britských chrostících a napsanou v jiném stylu než jako od Normana E. Hickinse (Caddis Larvae). To je to, co by nám pomohlo.
Vidíte, já ani nevím co dělám a přitom to mám změnit a čas běží. Jdu dolů po Wharfe za teplého, klidného, pozdně letního odpoledne, tak jako už letos mnohokrát. Abych si zarybařil ve večerním spadu jepic a jsem vítán roji letících chrostíků. Můj mozek pracuje a přemýšlí. Kdy se tito chrostíci vylíhli, ptám se sám sebe a který druh to vůbec je? Je jich spousta a zajímalo by mě, zda stoupali brzy ráno. Měl jsem tu být už v šest? Nevím a kdo to ví? Někdo určitě ano, on nebo ona bude muset udělat celoživotní studii pouze jednoho řádu hmyzu a takoví lidé existují. Zdá se ale, že nemáme takového člověka mezi zkušenými muškaři. Finové mají několik skutečných expertů na chrostíky, kteří jsou dobří muškaři a Roman Moser taky není žádné „béčko“ ve znalostech o chrostících.
My v podstatě vážeme mnoho suchých chrostíků, které vypadají dobře, jsou to velké a jednoduché mušky a někdo nám řekl, že jsou to dobré vzory. My je vážeme a používáme spíš s nadějí a očekáváním, ale většinou je jen tak naslepo zkoušíme. Pravděpodobně chytáme na sucho i v době, kdy bychom měli stáhnout pupu ke dnu nebo s ní plovat ke břehu a když chytneme jednoho z těch chrostíků, tak ho neumíme pojmenovat ani v tom případě, že se jedná o docela běžný druh. Neumíme ani pojmenovat jeho čeleď a přitom se jedná o hmyz, který je na některých řekách nejpočetnější. Každý z těchto tisíců byl jednou larvou, pupou a nedávno i rozencem. Musíme tedy proto zlepšit své znalosti o chrostících, už příliš dlouho se říční muškaři mazlili jen s májovkami.
Velmi lituji, že když jsem měl jednou příležitost popovídat si o chrostících se znalcem, tak se mi to nepovedlo. Byli jsme oba na jedné muškařské show v USA a oba jsme čekali ve frontě na oběd a tak nás jen navzájem představili, potřásli jsme si rukama a zůstali u svých kamarádů. Řekl jsem si, že ho vyhledám zítra, ale on už mezitím odjel a má šance byla navždy pryč.
Původní pupa z konce 60. let byla navázána na standardním háčku pro mokré mušky se širokým obloučkem (Partridge). Měla nadabovaný zelený zadeček, hruď z chlupů z masky zajíce, základy křídel z tmavých výřezů z letkových per špačka, spodní nožky z hnědého peří koroptve a dvě hnědá dlouhá tykadla z dlouhých segmentů kohoutích srpků a to vše bylo pouze lehce zatížené olovem. Bylo to dobré a mnohokrát jsem na tyto pupy ulovil ryby, ale brzy byly pstruhy tak roztrhané, že ztratily své nožky, pak se ztratily základy křídel, pupa splaskla a přišla o tykadla.
Pak tu byla verze Mk II z počátku 70. let. Měla víc olova, základy křídel z raffenu jako nyní a jemné zlaté kroužkování přes dubing na zadečku. Pírka z koroptve byly nahrazeny vlákny z ocasu kohouta bažanta. Na každou stranu trčelo jedno vlákno s uzlíkem, což napodobovalo článkovanou končetinu hmyzu. Tento vzor vydržel mnohem déle.
Mk III z poloviny 80. let je jeden ze vzorů z mé knihy Flytyers Masterclass. Na tuto verzi jsem poprvé použil zahnutý těžký háček a to je možná chyba, i když pupy mají při plavání zadeček rovný, takže bych se asi měl vrátit k rovnému raménku háčku. Pupa zahne své bříško jen když visí v blance a připravuje se na vylétnutí - pasivní fáze.
Všechny tyto vzory pup měly různou míru úspěšnosti, ale čím více jsem zdůraznil plovací nožky a trčící základy křídel, tím to bylo efektivnější. Ale zapamatuj si, že jsou efektivní pouze během výstupu, když jsou ryby připravené a dychtivě očekávají stoupající pupy, nejedná se tedy o žádné obecné vzory mušek.
Je to prototyp pro všechny plovoucí druhy
Háček: Partridge K14 ST O.E. Emerger hook, vel. 8 - 16. Obyčejně se používá velikost 10, 12, nebo 14 - hodí se hlavně pro rychle plavoucí pupy.
Nit: Spiderweb 17/0 nebo jiná velmi tenká nit
Zátěž: tenký proužek olověné fólie
Zadeček: Jakýkoliv jemný syntetický dubbing v přírodní barvě
Hřbetní proužky: tenké proužky pírek z ocasu bažantí slepice
Kroužkování: ze stejného materiálu jako je zadeček
Hruď: srst z masky zajíce
Základy křídel: Raffene - černá nebo tmavě hnědá
Vířivé nožky: 4 nebo 5 tmavohnědých či hnědých pírek z ocasu bažanta
Plovoucí nožky: jemná okrouhlá gumička (tmavohnědá nebo světlehnědá)
Tykadla: dlouhé chlupy z jezevce či minka, na každou stranu jeden, přesahující až za zadeček
Hlavička: 2 nebo 3 paprsky z ocasu kohouta bažanta
Cement: velmi tence nanes na povrch hřbetu, abdomenu a základů křídel (namočením do něčeho jako je Fly-Rite (Niche Products).
Háček: Mustad 94840
Zátěž: olověný nebo měděný drátek
Spodní část tílka: třetina je z olivového Sparkle Yarn a dvě třetiny ze světle zelené akrylové umělé srsti (smíchat a nadabovat).
Nožky: Tmavé peří z tetřeva (dlouhé paprsky podél spodní strany a oboustranně do poloviny tílka)
Hlavička: Hnědé marabu peří nebo hnědá srst
Háček: Mustad 94840
Spodní část tílka: jako u předešlého vzoru
Horní část tílka: jako u předchozího vzoru
Křídla: Tmavohnědá srnčí srst
Hlavička: jako u předešlého vzoru
